Stvoření Středního východu – vznik arabských států a Izraele

Chaim Noll publikoval 18. září 2024 v Neue Zürcher Zeitung článek o tom, jak Británie stvořila obří arabské státy i trpasličí Izrael z trosek Osmanské říše:

Nedávno zvolená levicová labouristická vláda v Londýně pozastavila vývoz zbraní do Izraele. Tento krok má spíše symbolický význam, protože britské dodávky netvoří ani jedno procento izraelského dovozu zbraní. V politice však často záleží na tom, co je symbolické – zvláště v ambivalentním vztahu s tak složitou minulostí, jako je ta mezi Spojeným královstvím a Izraelem.

Angličtí profesoři říkají studentům, že židovský stát vděčí za svou existenci Britům. Je pravda, že takzvaná Balfourova deklarace o „zřízení židovské domoviny na Středním východě“, dopis o pouhých 67 slovech podepsaný 2. listopadu 1917 britským ministrem zahraničí Lordem Balfourem, uvedl do chodu zakládání židovského státu. Dopis byl adresován britskému poslanci a sionistickému vůdci lordu Walteru Rothschildovi, a jedním z iniciátorů dopisu byl i Chaim Weizmann [biochemik tehdy žijící v Anglii, později první izraelský prezident], který na rozdíl od jiných předních sionistů trval na tom, aby budoucí „domovina“ měla podobu skutečného státu podle evropského vzoru, a ne nějakého kulturní společenství či osadnického spolku.

Zásadní věta Balfourovy deklarace zní: „Vláda Jeho Veličenstva kladně hodnotí zřízení národního domova pro židovský lid v Palestině a udělá vše pro to, aby napomohla dosažení tohoto cíle.“ Tímto zřízením neměla být dotčena práva existujících nežidovských komunit v Palestině a ani práva Židů žijících v jiných zemích. Takové prohlášení britské vlády mělo podle tehdejšího mezinárodního práva obrovskou váhu; Angličané se chystali vyhrát první světovou válku spolu se svými spojenci, včetně války na Blízkém východě proti Turecké říši, která byla spojencem Německa. Sionistickým projektem doufala britská vláda posílit podporu ze strany amerických židovských kruhů pro Británii během války a také pro britskou dominanci na Blízkém východě po válce.

Dva dny před sepsáním Balfourovy deklarace dobyly britské jednotky pouštní město Beer Shevu v Negevu a o týden později Gazu, čímž připravily cestu pro dobytí Damašku a také pro tři desetiletí britské nadvlády na Blízkém východě. V britských vítězstvích proti Turkům hrála významnou roli podpora emíra Hussaina al-Hashimiho, kterého osmanská vláda jmenovala nejvyšším představitelem jejích arabských poddaných v Mekce; emír vedl několik tisíc beduínských válečníků naplněných záští proti vládnoucím Turkům. Cestovatelé a badatelé, jako například Švýcar Johann Ludwig Burckhardt cestující po Blízkém východě kolem roku 1800, opakovaně poukazovali na potenciál frustrovaných pouštních Arabů utlačovaných Osmany. Sto let po Burckhardtově smrti (1817 v Káhiře) se britská vláda vrátila k jeho politickým analýzám a kladně reagovala na plány arabské vzpoury proti nenáviděné turecké koloniální moci, kterou navrhoval emírův syn Faisal v roce 1915.

Britská vlivná zpravodajka a orientalistka Gertrude Bellová doporučila svého přítele Faisala na budoucího krále arabského státu, který měl být nově vytvořen; takovou podmínku si dali Hussainovi synové Faisal a Abdalláh za vojenskou podporu Britům. Šlo o naplnění staré touhy po arabském státě, protože od roku 1250 byla islámská říše ovládána nearabskými vládci: nejprve Mameluky a pak Osmany, přičemž arabští tvůrci islámu zde žili jako převážně bezmocná a stále více opovrhovaná menšina. Thomas Edward Lawrence, slavný diplomat a archeolog, jehož paměti o pouštní válce „Sedm pilířů moudrosti“ patří k nejpozoruhodnějším knihám o Blízkém východě, sloužil jako prostředník mezi anglickým vrchním velením a arabskými kmeny bojujícími proti Turkům. V roce 1917 učinili Britové na Středním východě dva státní přísliby: jeden Židům s Balfourovou deklarací a druhý emírovi z Mekky, že po vyhrané válce bude založen arabský stát.

Velká Británie jako vítězná mocnost první světové války ovládala po několik desetiletí Blízký východ a rozparcelovala jej na několik států. Starší Hussainův syn Faisal se stal králem Iráku a mladší Abdalláh byl pak byl za svou službu Británii odměněn titulem emíra Transjordánska [později Jordánska], území odděleného pro tento účel v roce 1921 od mandátního palestinského území původně určeného pro židovskou domovinu. Syrské území, zahrnující i Libanonský pobřežní pás tehdy ještě obývaný hlavně křesťany, přenechali Britové svému spojenci Francii na konferenci v San Remu v roce 1920. Zatímco Arabové dostali gigantická území, Židům zůstala malá oblast mezi Jordánskem a Středozemním mořem, kde podle rozhodnutí Společnosti národů z roku 1922 mělo pod britským mandátem nastat osídlení Židů („close settlement by Jews on the land“) v souladu se zmíněným zřízením národní domoviny pro židovský národ.

Židovská imigrace podporovaná deklaracemi Společnosti národů dramaticky rostla. Arabský odpor začal růst. Již od přelomu století skupoval Židovský národní fond (Keren Kayemet) pozemky od turecko-osmanských nebo arabských vlastníků půdy. Židovské agentury většinou pronajímaly půdu jen Židům. Během 20. let 20. století se přistěhovalo 100 000 ruských a evropských Židů. Odváděli tvrdou a odvážnou práci při vysoušení bažin, čištění polí a zakládání plantáží v poušti. V roce 1921 došlo k prvnímu masakru Židů v Jaffu, a v roce 1929 došlo k pogromu v Hebronu, při němž bylo krutě povražděno sedmdesát Židů, včetně žen a malých dětí. Britské orgány činné v trestním řízení zasahovaly jen vlažně. Když se velitel britských jednotek v Hebronu snažil zabránit dalšímu krveprolití a žádal o posily, jeho nadřízení mu nevyhověli.

Již tehdy bylo požadavkem arabských politických vůdců, včetně jeruzalémského velkého muftího Amina al-Husseiniho, který sympatizoval a spolupracoval s Hitlerem, aby celé mandátní území bylo přiděleno Arabům za účelem založení dalšího Arabského státu. Tento požadavek, dodnes živý pod heslem „od řeky k moři“, stál také za guerillovými útoky v roce 1936 nazvanými „Arabské povstání“, které trvaly celkem tři roky a měly za následek tisíce mrtvých. Na tlak ze dvou soupeřících stran reagovali Britové ústupky arabské straně. Tím největším bylo omezení židovské imigrace na začátku druhé světové války, kdy Židé prchali z Evropy. V květnu 1939 zveřejnila britská vláda „Bílou knihu“ omezující židovskou imigraci na 10 000 ročně, což je směšné číslo vzhledem ke stovkám tisícům Židů, kteří prchali před Nacisty a všude jinde byli odmítáni.

Britové se snažili ukázat, že přírodní zdroje oblasti nestačí k podpoře více přistěhovalců a svá omezení nemilosrdně prosazovali. Lodím bylo bráněno zakotvit v přístavech mandátního území, a mnozí uprchlíci byli deportováni do táborů na Kypru (v některých případech byli dokonce posláni zpět do Evropy). Došlo k úmrtím. Prvními odpůrci zabitými Brity ve druhé světové válce nebyli vojáci německého Wehrmachtu ale Židé. Britské královské námořnictvo například ostřelovalo 2. září 1939 loď „Tiger Hill“ s 1400 uprchlíky z východní Evropy, dva byli zabiti; pouze 200 cestujících se dostalo na břeh, ostatní byli uvězněni v internačním táboře. Cestující z lodi „Exodus“ byli dokonce v roce 1947 deportováni zpět do válkou zničeného Německa. Pod tlakem ozbrojeného odporu Hagany a dalších židovských skupin vrátili na podzim roku 1947 Britové, jejichž impérium se rychle rozpadalo, svůj mandát OSN. Krátce nato OSN schválila v rezoluci číslo 181 plán na rozdělení mandátní Palestiny. Na vztahy mezi Izraelem a Velkou Británií dodnes padá stín historie plné zrady a koloniální arogance Velké Británie.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články