Důstojné oslavy státního svátku

Už podruhé za sebou se oslavy vzniku republiky nenesly v kulometné palbě na ty, co nesouznějí s hlavou státu.

V období pontifikátu Miloše Zemana se vždy čekalo, koho si vybere jako cíl svého projevu. Nejčastěji to byli novináři či lidé, kteří neměli potřebu mu pochlebovat a šimrat ego atd. Jeho slovní exhibice byly vždy spíše než státnickým projevem seznamem osobních nepřátel, u nichž byla báječná příležitost je před celou společností označit za škůdce, parazity atd. a tak si s nimi na dálku vyřídit účty. Miloš Zeman ani v tento jediný den v roce neodložil svoje osobní animosity, ba právě naopak, měl jsem pocit, že se na to vysloveně těší.

V seznamu vyznamenaných byli tehdy vedle skutečných osobností i jedinci, jejich minulost bylo možné směle označit za problematickou. Skutečně bylo nutné připíchnout metál bývalým komunistickým ministrům, případně řediteli podniku, kde v nelidských podmínkách pracovali vězni svědomí? Případně „umělcům“, jejichž majstrštykem nebylo jevištní či filmové umění, ale účast na oslavách, pořádaných Hradem a veřejné vyznání lásky k tehdejší hlavě státu?

Poslední dva roky zažíváme „normalizaci“, tedy nikoli tu husákovskou, ale tu v pravém slova smyslu. Projev hlavy státu byl smířlivý, srozumitelný, nikoho neurážející a svým způsobem laskavý. Nebyl filosofický, jak tomu bývalo třeba u Václava Havla, ale pro ty, kteří jej poslouchali, bylo jasné, o co jde. Podpora těch, kterým jde slutečně o věc a nikoli populistů, kteří nabízejí snadná řešení složitých problémů, jimž naše země čelí. Připomenutí, že žijeme ve skvělé době dlouhodobého míru a nikoli strachu z příjezdu tanků s posádkou, zmatenou z funkce splachovacího záchodu.

Letošní sestava vyznamenaných byl vyvážená, bez jakéhokoliv problematického jména. Namátkou Josef Suchár, kněz, který v divočině Oriických hor vybudoval skvělé poutní místo s domovem pro hendikepované. Anna Šabatová, statečná žena, která bez ohledu na politické klima bojovala za lidská práva. Jedinci, kteří nasadili svůj život pro druhé. Skvělí herci s kariérou, za níž se nemusí stydět. Řada „bezejmenných“, kteří bez ohledu na životní pohodlí věnují veškerý svůj čas lidem, kteří jsou hendikepovaní, kteří nemají životní štěstí být zdraví a žít na vlastních nohách.

Bylo útěšné a povzbuzující vidět všech 56 vyznamenaných či jejich zástupců. Jsou příkladem, jak se chovat v obtížných podmínkách, jak je nutné tvrdě pracovat k dosažení úspěchu, jak stát v kritiických dobách života pevně za svým a nepřizůsobit se účelově „rytmu doby“.

Byl to skvělý večer se skvělými lidmi.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články