Zavinila jsem smrt svých rodičů

Na vrcholu své kariéry jsem měla prakticky všechno, nač si jen úspěšná žena může vzpomenout. Zastávala jsem smluvní pozici oblastní ředitelky pro jednu nadnárodní společnost, zabývající se finančním poradenstvím.

Byla jsem náročná na podřízené, všechno muselo běžet jak na drátkách, účastnila jsem se různých zahraničních stáží a dočkala se nejednoho ocenění. Vždy ve všem přesná a perfektní, nejen v práci, ale i ve vizáži, se svou figurou jsem si to mohla dovolit. Mnozí mi záviděli jedno i druhé a neměli mě zrovna v lásce, ale já si jich nevšímala, jela jsem si po své zlaté vlně hrdosti.

Bylo mi pětačtyřicet, měla jsem dva dospělé syny Luboše a Michala, na jejichž výchově jsem si dala záležet. Však v té době oba studovali vysoké školy, připravovali se na vlastní kariéry, bydleli na kolejích a doma se objevovali jen zřídka. K tomu manžela, nu, s ním to nebyla zas až tak velká sláva, v podstatě se vezl v mém závěsu, ale žít se s ním dalo. O dovolených jsme jezdili do luxusních destinací, kde jsem si s ním připadala jako hvězda s jedním módním doplňkem navíc. A hlavně rodiče, maminku s tatínkem jsem milovala nade vše, byla jsem jim vděčná za to, jak mě připravili na život.

„Pavlínko, s námi se nezdržuj, však toho máš moc a my s tatínkem dojedeme domů v pohodě vlakem,“ snažila se mě přemluvit maminka, když jsem pro ně onoho osudného dne chtěla zajet do lázní, aby se nemuseli tahat veřejnou dopravou. Měla jsem toho opravdu hodně, následující den mě čekalo náročné jednání a já věděla, že až je přivezu, budu se na něj muset pečlivě připravit. Nicméně zůstala jsem neoblomná, když už jsem jim ty lázně zaplatila, odvezla je tam, tak je přece musím taky vzít zpátky.

Přecenila jsem svoje síly a smrt svých rodičů při autonehodě jsem si začala klást za vinu, přestože jsem tu havárii nezpůsobila já. Kdybych tolik nepospíchala a neměla plnou hlavu neodkladných povinností, mohla jsem předvídat, že ten řítící se náklaďák z vedlejší mi nedá přednost, a když ne předejít kolizi, tak ji aspoň zmírnit.

***

Z následujících několika měsíců si pamatuji jen útržky, jakoby mi ono období osud vymazal z paměti. Jenomže kdyby byl aspoň milosrdný a dal mi zapomenout na nejhorší, on mi to naopak zdůraznil.

„Paní Voráčková, vaši rodiče uhořeli v havarovaném autě, jen vy jste měla paradoxně štěstí. Nebyla jste připoutaná a náraz vás vymrštil čelním sklem ven. Utrpěla jste mnohočetná vážná zranění, byla jste dlouho v kómatu a s největší pravděpodobností už nikdy nebudete chodit.“ Takhle zněl verdikt lékařů.

„Vážená paní inženýrko, s politováním jsme Vám nuceni oznámit, že už nebudeme mít zájem na další spolupráci s Vaší osobou a dle článku xy vypovídáme naši vzájemnou smlouvu.“ Tímhle způsobem se mnou vydrbala ona nadnárodní společnost, pro niž jsem pracovala.

„Pavlíno, promiň, ale já od tebe odcházím. Přece po mně nemůžeš chtít, abych se do smrti staral o mrzáka,“ přisadil si manžel.

A aby to bylo kompletní, Luboš záhy dostudoval, našel si místo v zámoří, odstěhoval se tam, časem oženil a na mě, jakoby dočista zapomněl. Michal se pro změnu na studium vykašlal, vyhodili ho a on se začal protloukat, jak se dá, pořádné místo nemá dodnes.

***

Varování doktorů se sice nenaplnilo, po dalším dlouhém období jsem se znovu naučila chodit, ale jsem celá sešroubovaná a pohybuji se jako nějaká mechanická hračka.

Asi jsem nikdy neměla žádné skutečné přátele, protože ti, se kterými jsem se stýkala na vlnách pozlátka, se ke mně obrátili zády. Zůstala jsem sama, zatrpkla vůči lidem a světu okolo sebe, ale přitom si zároveň připadám jako vyprahlá, toužící po někom spřízněném. Ne po chlapovi, spálila jsem se dvakrát, poprvé v útlém mládí, podruhé s manželem a do třetice nic podobného zažít rozhodně nechci. Stejně jsem přišla o svou výstavní figuru, jsem ošklivá, neforemná a žádný chlap by mě nechtěl.

Navzdory všemu ve mně zůstala jakási houževnatost, díky které jsem neskončila na ulici. Nehoda zřejmě musela nějakým způsobem poznamenat i můj mozek, spoustu dovedností včetně cizích jazyků se mi vykouřilo z hlavy, takže nejsem schopná zastávat místo ani obyčejné účetní. Ale nějak se živit musím, v současné době pracuji v jedné ze skladových hal a ani si nedovedete představit, jak mě to při mém zdravotním stavu zmáhá. Ale musím, tak jako tak jsem se byla nucená odstěhovat do menšího města v oblasti levnějšího bydlení, abych utáhla pronájem. Jestli si myslíte, že mám něco našetřeno z období svého vrcholu, tak nemám, nejen manžel včetně obou synů se dokázal postarat, aby mi toho moc nezbylo.

Na jedné straně jsem nedůvěřivá a dokážu leckoho odsoudit na první dojem, aniž bych v něm hledala něco dobrého. Na druhou stranu tak strašně toužím po něčí přízni, že se snažím finančně pomáhat Michalovi, kdykoli si o to řekne, jinak by se mi vůbec neozval. Pohrdám bezdomovci kvůli tomu, že se nedokážou o sebe postarat, ale přitom jim paradoxně dávám almužnu, i když sama skoro nic nemám. Pokud se s někým snažím skamarádit, nikdy to nevydrží. Asi je chyba ve mně, už párkrát jsem zaslechla: „Pavlína? Tu ne, ta se k tobě akorát přilepí.“ Jsem nešťastná a snad tisíckrát denně se ptám osudu: „Proč já? Bože, pokud vůbec existuješ, jak jsi jen mohl dopustit, aby se tohle stalo zrovna mně?“

***

Na dnešek jsem nemohla pořádně usnout, převalovala jsem se v posteli a nad ránem jsem se dostala do stavu na rozhraní spánku a bdění. Nedokázala jsem se pohnout, oči jsem měla otevřené a zírala do tmy svého pokoje, v níž se neznámo prolínalo s realitou.

Napřed jsem zaznamenala rudou ohnivou kouli, přiblížila se ke mně zdálky a zůstala viset v prostoru nade mnou. Byla plná blesků, které se zmítaly uvnitř v ní, občas nějaký vylétl kousek ven, aby zase hned zapadl zpátky. Zprvu jsem se vylekala, ale pak jsem zaregistrovala hlas, který telepaticky promlouval do mého vědomí. Byly to spíš myšlenky než slova, z neznámého důvodu jsem si byla naprosto jistá, že takto ke mně promlouvá moje zesnulá maminka. Uklidnila jsem.

Její poselství by se dalo slovy vyjádřit asi takto: „Pavlínko, to, co před sebou vidíš, je tvoje duše, která se teď zmítá v rozporech, emocích a zoufalství. Věz, že všichni si před příchodem na tento svět stanovujeme úkoly, které potřebujeme splnit, abychom se duchovně mohli posunout dál. A ty sis na základě svého předchozího bytí zvolila úkol opravdu náročný, aby ses zbavila pýchy vlastního ega z předchozího bytí. Určila sis, že první část života prožiješ v pozlátku slávy a bohatství, zatímco druhou v nuzotě a zapomnění. Tvůj úkol je přijmout ten zvrat a smířit se sama se sebou. Nestačí, aby sis to jen řekla, musíš to tak cítit a přijmout sama sebe svým srdcem. Pokud se ti to podaří, nebudeš se už muset na tuhle zemi znovu narodit a věř, že já, která jsem byla tvou maminkou, budu stát při tobě. Budu se ti snažit pomáhat z míst, kde nyní jsem, akorát, že to o tom nebudeš vědět.“

Po tomto sdělení se tok maminčiných myšlenek, proudících do mého vědomí vytratil. Vybledla i rudá koule plná blesků a v posledním vjemu jsem na jejím místě zahlédla sněhobíle srdce. Hned poté jsem se s trhnutím probudila a pocítila nesmírnou úlevu poznání.

Nikdy jsem na podobné věci moc nedala, ale tenhle zážitek byl natolik přesvědčivý, že jsem mu uvěřila. Kéž dokážu být tak silná, abych naplnila maminčina slova, přijala osud a splnila svůj úkol.