Na co vy Češi pořád nadáváte?
řekl mi nedávno jeden můj pacient původem z Brazílie. Pracuje u nás jako zástupce nadnárodní firmy a umí docela dobře česky. Tahle jeho věta mě donutila k následující úvaze.
„Moc se mi u vás líbí. Máte hezkéé holky, dobré jídlo i pivo. Máte krásnou zem, spoustu památek a zajímavostí. Ale pořád se mračíte a pořád nadávate na poměry.“
Nelze interpretovat jeho půvabnou češtinu s lehkým přišišláváním. Ale obsah jeho řeči byl aspoň pro mne docela zásadní.
„Vaše zdravotní péče je úžasná, policie je docela vidět a nemám strach se ve dvě v noci vracet sám domů. Metro jezdí na čas, stejně jako městská doprava. Nikde nevidím se povalovat na ulicích žebráky. Měl byste to vidět u nás.“
Po jeho odchodu jsem dlouho uvažoval. Jistě, srovnával naši zem s tou svou, na kterou nahlížíme tak trochu s despektem, víme o ní jen to, co nám nabídnou reportáže či několik lidí, kteří tam byli s cestovkou a kteří viděli Brazílii ze skleněné klece prvotřídních hotelů a pláže Copacabana.
Naše zdravotnictví funguje dobře a na špičkové úrovni. Jsme bezesporu srovnatelní se zeměmi Evropy, v mnoha případech jsme na tom lépe než je to třeba ve státním zdravotnictví v Itálii či Francii.
Jsme bezpečnou zemí, obklopenou přátelskými národy, odkud nelétají přes hranice nenávistné v lepším případě nadávky, v tom horším šrapnely. Naše země není zadrátovaný skanzen, odkud je složité se dostat ven a zase zpátky.
Jsme bezpečnou zemí i uvnitř, policie České republiky přes všechny problémy stíhá chytat zločince, ať jsou to ti pouliční i ti, co si myslí někde ve stranických kancelářích cosi o své nedoktnutelnosti.
Máme co jíst, obchody jsou plné jídla a nikdo nemá hlad. Nikdo není nucen bydlet kdesi v papírové krabici pod mostem, případně se povalovat kdesi na frekventovaných trasách turistů s nataženou rukou. Kdo chce opravdu pracovat, tak si své místo najde.
„Tak proč se pořád mračíte a nadáváte na poměry?“ ptal se onen pán z Brazílie a mne došlo, jak hluboce pravdivá je jeho věta. My si to nejspíše příliš neuvědomujeme, ale pohled zvenčí nás z toho neúprosně usvědčuje. Asi potřebujeme k denní porci našich životů nějakou katastrofu (což nám televize poskytuje často a ráda), potřebujeme si zanadávat na poměry, aniž by nám došlo, že máme v rukách všechny ingredience lidského štěstí.
Tak proč je v indexu lidského štěstí na prvním místě Bhútán a ne my?
Hezká úvaha, ale v Bhútanu ma jí štěstí jako národní sport, my umíme perfektně nadávat na poměry (v hospodě nejlépe). Bohužel je u nás závist příliš rozšířená a nestačí to, že svítí sluníčko a mám něco dobrého ke kávě. Když někdo nadává na vládu, tak se ptám proč nejde do politiky a nezkusí něco změnit. Většinou je mi odpovědí, že „ONI“ si to stejně rozhodli. Mě stačí když mám práce akorát, nepotřebuji doktory a mohu cestovat kam chci a na co si vydělám. Nepotřebuji závidět sousedovi kozu, ale asi nejsem správná Čech…