Pouliční umělci - Blogosféra

„Kdepak zkrásněla, leda tak zase o kousek zestárla.“ Odbyla Maruška nad šálkem kávy a větrníkem můj kompliment, že jsme se dlouho neviděli a ona je od té doby ve svých čerstvě odbarvených vlasech hezčí než kdy dřív.

Na tváři se jí však rozprostřel nostalgický úsměv, svědčící o tom, že to s tím hodnocením vlastního věku nebude tak zlé. Pak jí zajiskřilo v o čích a vypálila na mě otázku zdánlivě mimo téma: „Honzo, máš rád pouliční umění?“

„Maruško, jestli myslíš ty čerstvě nasprejované klikyháky na dveřích do cukrárny, tak tohle rozhodně nemusím,“ nechal jsem se nachytat, netuše kam vlastně Maruška míří.

„No, ty já taky ne, tohle sprejování mi připadá podobné značkování, jako když psi očůrávájí patníky. Ale já měla na mysli něco docela jiného. Chceš si to poslechnout?“ Začala mě napínat má krásná kamarádka. Pak se po mém horlivém přikývnutí dlouze napila kávy, posilnila pořádným soustem zákusku a konečně pustila do vyprávění.

***

Víš, Honzo, už několik týdnů nám opravují výtah a mě těch pět panelákových pater docela zmáhá. Sice si říkám, že je to možná dobrý tělocvik, ale nebaví mě to. O víkendu jsme byli s Frantou na nákupu, táhli dvě plné tašky, on s tou těžší vyhopkal schody jak nějaký nadržený zajíc a já vedle něj s tou lehčí supěla jako lokomotiva. „Uuuuf,“ odfrkla jsem si úlevou před bytovými dveřmi, jako když ta stará železná mašina upustí páru. A byla jsem fakt ráda, že to mám za sebou.

„Jó, holka, už holt nejsi nejmladší,“ okomentoval to ten můj. Ten pacholek dobře ví, že zrovna na tyhle poznámky jsem od něj háklivá, ale prostě mu to v tu chvíli ulítlo z pusy. Mě se to dotklo, jenom jsem zakoulela očima, odsekla cosi o starcích nad hrobem a jala se šátrat v kapse po klíčích. On se zarazil, uvědomil si své faux pas vůči dámě svého srdce, své kuchyně a své ložnice, a honem se to snažil napravit.

Po celý zbytek dne byl ke mně galantní jako už dlouho ne, oslovoval mě „mladá paní“ a div, že mě nenosil na rukou. Dokonce mi skočil koupit krásnou rudou růži na odpuštěnou, až jsem byla ochotná na ten jeho poklesek proti manželskému bontónu zapomenout. Teda navenek zapomenout, ale uvnitř mi to zůstalo, jako když omylem kousneš do hořké mandle a nemůžeš se té pachuti zbavit. Prostě mi asi podvědomě došlo, že má ten můj zlatej mizera pravdu.

Vlastně mě to přešlo až druhý den ráno. Bylo pondělí, já se vyhrabala z pelechu do práce a nenapadlo mě nic lepšího, než že si tu růži od Franty vezmu s sebou a v kanceláři si ji postavím do vázy vedle monitoru, abych ji měla pořád na očích. Cestu tam od nás na Anděla jsem navzdory narvanému autobusu absolvovala s dobrou náladou, pak jsem si zvesela vykračovala k metru a tam jsem ho uviděla. Teda mladého kluka s kytarou a zesilovačem, co tam sedává na skládací židličce, vyhrává, do toho zpívá a před sebou má klobouk na drobné. Obvykle ho tam vídám odpoledne, netuším, proč se tentokrát zjevil hned ráno, možná nemohl dospat nebo si potřeboval rychle vyžebrat nějakou korunu, čert ví.

Někteří lidé nad tím klukem ohrnují nos, mračí se na něj nebo se tváří, jakoby ho neviděli. Jiní se na chvilku zastaví, poslouchají a třeba mu i hodí nějaký peníz, však mají proč. On sice není žádná zpěvácká hvězda, ale poslouchat se dá a hlavně, Honzo, hrává takové ty staré rockové pecky od Stounů, Zepelínů, Párplů, a podobně, na kterých jsme my dva vyrůstali.

No a když jsem ho to šedivé pondělní ráno míjela, tak on na tu svou kytaru vybrnkával a k tomu zpíval Stairway To Heaven od Led Zeppelin. Honzo, doják, určitě to znáš, nebudeš mi věřit, ale já zrovna u téhle písničky přišla před strašně moc léty o panenství. S Frantou… (V tu chvíli Marušce zvlhly oči, na chvilku zmlkla a otřela si je kapesníčkem).

Promiň… Mně ti to tak dojalo, až jsem si uvědomila, jak jsem vlastně ráda, že už jsem stará. A víš proč? Nevíš, viď? Proste a jednoduše proto, že jsem si mohla užít tu spoustu let s Frantou, kterého pořád miluju, i když bych ho někdy nejradši zabila. A že vlastně po tom schodišti, o kterém je ta písnička, jednou do toho zpropadenýho nebe s tím mým pacholkem snad doopravdy dojdeme. Teda jestli místo toho neskončíme oba v pekle, ha ha ha.

Tak jsem tam nad tím mladíkem s kytarou stála, lidi chodili okolo nás, já poslouchala jako u vytržení a počkala jsem si, až celou tu pecku dohraje a dospívá. Pak jsem mu vysypala do klobouku celou drobněnku a navrch položila tu krásnou růži, kterou jsem dostala od Franty na usmířenou. Mladík jen vykulil oči, vstal, uklonil se přede mnou, poděkovali mi a já mu pak mlčky podala ruku, načež jsem rychle zmizela v davu, aby nepoznal, jak jsem dojatá. Stejně to určitě věděl, tihle lidé vypadají ošuntěle, leckdo jimi pohrdá, ale někteří možná vědí víc, než by si o nich člověk pomyslel.

***

„Maruško, to je krásný…“ Ta holka mi svým vyprávěním úplně vyrazila dech. Chvilku jsem nevěděl co říct, ale pak ze mě vypadlo: „Víš, já sice do těch míst moc často nepřijdu, ale myslím, že jsem toho hudebníka už taky viděl. A jestli to byl skutečně on, tak máš pravdu, jeho hraní má cosi do sebe, též jsem mu hodil do klobouku, ale růže to nebyla, jen pár drobných.“

Teď se Maruška tajuplně usmívala a já vlastně nevím, jestli kvůli tomu klukovi s kytarou, kvůli oné příhodě s Frantou nebo prostě jen obyčejnou radostí nad právě vypitou kávou a zkonzumovaným větrníkem.

Připozdilo se, chystali jsme se domů a při placení nás zaujal výraz ve tváři mladé servírky, se kterou se už trochu známe. Měna na sobě slušivou zástěru s drobnými světle fialovými kvítky a přišlo nám, jako by se z neznámého důvodu dmula pýchou. „Proč asi?“ Napadlo nás oba.

Odpověď na nevyřčenou otázku jsme dostali vzápětí, když jsme vycházeli z cukrárny. Srazili jsme se tam se servírčiným přítelem, činil se s hadrem a ředidlem, odstraňoval ty sprejové klikyháky ze skleněné výplně dveří. Po očku přitom sledoval svou milou a poněkud falešně si u toho prozpěvoval Levandulovou od Hany Hegerové.