Starosti dvou pánů

Prvního jsme potkali v metru. Byl sobotní podvečer, jeli jsme na menší oslavu ve dvou do restauračního zařízení a seděli úplně na začátku jednoho vagónu na dvousedačce s výhledem na celý vůz.

Bavili jsme se o všem možném a přitom mimoděk vnímali okolí. Napříč přes uličku proti nám seděla na singlu mladá dáma, hbitými prsty přejížděla po mobilu, chvilku ťukala, pak sledovala odezvu. Možná si s někým psala na dálku nebo projížděla nějaká videa. Nebyla však jediná, kdo upíral zrak na její přístroj. Hned vedle nad ní stál kluk, tak patnáct let, opíral se o dveře a s předkloněnou hlavou jí zíral přes rameno na displej. Měl pootevřená ústa a trochu nepřítomný výraz, ale v tu chvíli mě to nenapadlo, spíš jsem si kladl otázku, zda se s tou ženou nějak zná. Neznal, jak se po chvilce ukázalo.

Na sedačce hned proti nám seděl obrýlený muž středního věku, takto pán číslo jedna z tohoto vyprávění. Vytrhl se ze zamyšlení, pohlédl na kluka, a aby zabránil nedorozumění, začal konat. Vyskočil, udělal pár kroků, jemně vzal kluka za obě ruce, přitáhl k sobě, vrátil se, sednul si zpátky a posadil si ho na klín. V tu ránu mi to došlo. Seděli k nám bokem, z jejich profilů bylo zřejmé, že jde o otce se synem, první v pohodě a druhý s nějakým mentálním postižením. Vše se obešlo beze slov, taťka zlehka projížděl nosem synovi ve vlasech, jakoby ho uklidňoval nebo se snažil odvést jeho pozornost od dámy s mobilem.

Scénka trvala jen chvilku, snad pár desítek vteřin. Poté taťka vstal, usadil kluka na své místo a stoupl si nad něj. Kluk zavřel oči a s opět pootevřenými ústy se v myšlenkách ponořil do svého světa. Mladá dáma s mobilem si ničeho nevšimla.

„Copak se mu asi honí hlavou?“ Zašeptala mi Soňa tak, aby to nikdo neslyšel.

„Nevím, nedokážu odhadnout jeho diagnózu, pravděpodobně se pohybuje ve své bublině daleko od lidí,“ odpověděl jsem.

„Ne, já mám na mysli, o čem asi tak uvažuje ten jeho táta,“ opravila mě Soňa.

Pak jsme se zvedli, vystoupili a shodli se na jednom. Pán, možná sám, snad s partnerkou každodenně pečuje o postiženého syna. Z vnějšího pohledu je zřejmé, že je na to zvyklý, ví, jak ho vést nejen za běžných okolností, ale i ve chvílích, když je potřeba předejít nějakému nedorozumění, ne-li střetu. Dokáže to udělat s láskou, v klidu a bez emocí, aby svého kluka nerozrušil a ani nevzbudil nežádoucí pozornost okolí. Ale uvnitř? Copak asi prožívá? Rozhodně žije životem plným starostí, které mu nikdo nezávidí, avšak on je na sobě nedává znát. Klobouk dolů před ním.

***

„Můžeme si k vám přisednout?“ Zeptal se nás v restauraci neobrýlený pán, takto číslo dvě poté, co jsme zkonzumovali večeři a prohodili pár nezávazných slov s ním a s jeho partnerkou, sedící u vedlejšího stolu. Na tu večeři jsme si zašli v rámci oslavy výročí svatby, mysleli si, že budeme mít večer jen tak ve dvou, ale náhoda zasáhla. Tak proč ne.

Dvojice se přesunula, oba byli odhadem tak našeho věku, rozhovor se zvolna rozproudil. Ukázalo se, že k sobě sice patří, ale nejsou manželé a ani spolu nebydlí. Zpočátku jsme se bavili o dovolených, kde kdo byl, co se mu tam líbilo, taky o jídle, co kdo má či nemá rád, prostě taková obecná témata, která přijdou na řadu, když se lidé nezdají. Ona byla příjemná a usměvavá, on maličko vlezlý, ale neřešil jsem to, nevěda, co mě čeká v příštích chvílích.

Pak se pán otočil ke mně a spustil svůj kafemlejnek. Už nebyla šance udržet jednu nit hovoru, dámám nezbylo, než aby se začaly bavit jen mezi sebou.

„Kdyby nás tehdy neobsadili Němci, dneska jsme mohli být evropské jedničky…“

„Kdyby se po válce nedostali k moci komunisti, mohli jsme být dneska dál než Švýcaři…“

„Kdyby k nám v osmašedesátém nevtrhli Rusové, mohli jsme mít nejvyšší životní úroveň…“

Při každé další větě mi pán číslo dvě poklepal po rameni a věnoval smutný pohled. Neříkám, že neměl pravdu, ale žil zakletý ve křivdách minulosti. Snažil jsem se mu říct, že v historii žádné kdyby neplatí, neb nelze odhadnout, jakým směrem by se osud té které země a jejích lidí ubíral za jiných okolností. Též jsem se snažil změnit téma, zachytit nit hovoru našich dam a vrátit se k nezávaznému žvatlání o jídle či dovolených. Leč nebylo mi to nic platné, po každém mém pokusu následovalo jen další pánovo „kdyby se nestalo…,“ doprovázené smutným poklepáním po rameni.

„Honzo, musíme zaplatit a jít na metro nebo nám ujede autobus!“ Sehrála to Soňa, aby zachránila situaci, ačkoli dobře věděla, že máme času dost. Vím, možná to nebylo úplně nejslušnější, ale byl jsem jí vděčný, oba jsme vypadli jak nemydlení bleskové.

Na jedné straně taťka s mentálně postiženým synem, na straně druhé od pohledu ne špatně situovaný chlapík, kterému zjevně nic neschází. Ten první, ač žije životem plným nelehkých každodenních starostí, nese svůj i synův úděl se vztyčenou hlavou. Ten druhý se zbytečně utápí v křivdách minulosti a žije starostmi nad tím, co nelze změnit.

Nepřísluší mi škatulkovat lidi v mém okolí a hodnotit, kdo z nich je lepší nebo horší, zvlášť když o nich krom jednoho letmého setkání nic nevím. Ale pokud bych měl někomu z oněch dvou pánů vyjádřit svůj obdiv a poděkování, rozhodně by to byl ten v brýlích.

Loading

Subscribe
Upozornit na
guest

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Pavel Khail
Pavel Khail
11 hodin před

Opět krásně napsaný minipříběh. 👍🙂

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial