Mohla Česká lékařská komora zabránit kause Cimický?
Případ Cimický rozvířil právem veřejnou diskusi a to z mnoha úhlů pohledu. Tento blog je věnován právnímu aspektu podobných kaus
Server Seznam zprávy přinesl zamyšlení nad tím, jestli v soudním procesu s doktorem Cimickým neselhala profesní organizace – Česká lékařská komora.
Autor Martin Čaban se pozastavuje nad tím, že profesní organizace lékařů dělala a dělá po celou dobu zveřejnení případu mrtvého brouka. Odkazuje přitom na kodex, kde se praví, že „Lékař se k nemocnému chová korektně, s pochopením a trpělivostí a nesníží se k hrubému nebo nemravnému jednání,“ praví se ve třetím paragrafu Etického kodexu ČLK. „Lékař nesmí zneužít ve vztahu k nemocnému jeho důvěru a závislost jakýmkoliv způsobem,“ stojí jen o dva odstavce dál.
Autor se dále ptá, jestli by komora neměla mít více pravomocí a současně více odpovědnosti za své členy.
Česká lékařská komora je zřízena zákonem. Má své pravomoci a své povinnosti, jež jsou rovněž definovány. Co nemá a tím pádem nemůže uplatňovat, je výkon jakési „soudní moci“ nad svými členy. Komora může svého člena vyloučit ze svých řad, což znamená, že tento jedinec nesmí vykonávat své povolání na území České republiky. Jde o trest velmi tvrdý a je udělován jen zcela výjimečně a z logiky věci tam, kde je jistota, že člen ČLK pochybil natolik, že trest je udělen správně. Komora v podobných závažných případech musí vždy vyčkat na rozhodnutí soudu.
Komora nemá své vyšetřovací orgány, má pouze revizní komisi na okresních a celostání úrovni, která se případnými prohřešky svých členů zabývá. Autor Martin Čaban by měl vědět, že takto to funguje u všech profesních sdružení, zřízených zákonem.
Na lékaře přichází řada stížností a komora je povinna se každou z nich zabývat. Jakožto bývalý letitý člen tohoto orgánu v okresním sdružení v Ostravě mohu čtenáře ujistit, že stížnosti jsou mnohdy velmi bizarní (kupříkladu jedna stížnost na lékaře byla vedena tím, že požadoval v době blátivého podzimu po pacientovi, aby své boty před vstupem do ordinace zul). Podobných případů byly desítky.
Samozřejmě, komora řeší i případy závažné, kde je od počátku jasné, že došlo k pochybení. To, že veřejnost není seznámena s výsledkem šetření, je běžnou praxí a to – musím zdůraznit – ve všech profesních organizacích. Výsledek se samozřejmě dozví stěžovatel. Pokud má pocit, že jeho stížnost nebyla správně vyšetřena a vyřešena, má plné právo se obrátit na další orgány státní moci.
Zpět ke kause Cimický. V něm, stejně jako ve všech platí premisa, že pokud není žalobce, není soudce. To, že nějaký lékař je podezřelý z praktik, za než byl psychiatr odsouzen, ještě neznamená, že je skutečně provádí. Může jít o pomstu za odmítnutí požadovaného vyšetření, které lékař nepovažuje za nutné, může jít i o psychicky vyšinutou osobou se snahou škodit všem okolo apod.
V okamžiku, kde se postižený obrátí na policii a ta případ začne řešit výslechy dalších poškozených, je situace zcela jiná, jak tomu bylo v tomto smutném případě. Komora přesto i za daných okolností musí vyčkat do konečného výroku soudu a poté může zaujmout stanovisko. Představa Martina Čabana, že ČLK může předem (před vynesením rozsudku), veřejně „popravit“ svého člena je prostě z tohoto úhlu pohledu mylná a nebezpečná. Co když soud dospěje k opačnému závěru? Jak by komora formulovala omluvu svému členu, který jí byl veřejně osočen? Jaká částka by byla adekvátní společenské smrti lékaře?
Napadat profesní organizaci za to, že nedělá to, na co nemá ze zákona pravomoc, je hloupé a svědčí to pro neznalost pravidel, což by u lidí, komentující veřejně společenské dění, mělo být pravidlem.
