Jak dostat holku do postele

Postupů, návodů, úspěšných i neúspěšných pokusů, jak přimět svou vyvolenou, aby vlezla do vaší postele, bylo a dozajista ještě i bude popsáno bezpočet. Přesto věřím, že já jsem na vlastní kůži zažil jeden z nejkurióznějších.

Začnu trochu oklikou, abych vás uvedl do obrazu. Nebo spíš do milostné anamnézy svojí rodiny. Mojí maminku vychovávala pouze babička, dědeček z její strany se jaksi nevyskytoval. Proč? „Protože to byl mizera a padouch,“ jak se o něm tvrdilo. Švarný mládenec s očima jako uhel, který nasliboval mé babičce hory doly i s horáky jen proto, aby ji dostal do postele. Když se mu to konečně podařilo, na první dobrou jí upletl mojí maminku a posléze se natolik zhrozil vzniklého (jiného) stavu, že ho nenapadlo nic lepšího než zmizet. Nadobro a nenávratně, jak to ti praví padouši a mizerové dělávají.

Čímž to pádem bylo zaseto nejen ono sémě, způsobivší početí mojí maminky, ale i sémě krajní nedůvěry vůči mužskému pokolení, které po linii mé rodičky a prarodičky vyrostlo do olbřímích rozměrů. „Vašku, ani si nedovedeš představit, jakou mi dalo práci přesvědčit mámu, aby se se mnou poprvé vyspala,“ svěřil se mi táta, když usoudil, že už jsem začal být taky chlapem a že je na místě mě zasvětit do tajů intimního života. Maminka byla v těchto záležitostech velice uzavřená, ale taťka byl na rozdíl od ní frajer, že se mnou dokázal mluvit úplně otevřeně. Prý abych věděl, co mě čeká. Své tehdejší sdělení doplnil slovy: „Ukecal jsem ji až pár dní před svatbou, nemít s ní takovou trpělivost, dávno bych to vzdal a ty bys měl jiného fotříka. Ale nenech se mýlit, to čekání se mi vyplatilo a já mám dneska nejlepší manželku pod sluncem.“ Tehdy jsem to ještě nedokázal ocenit, ale dnes před našima smekám klobouk. No představte si, kolik chlapů tohle dokáže po tolika létech říct.

Ale zpátky ke mně, abych to nezamluvil. Jakkoli byla mamka pro tátu nejlepší manželkou pod sluncem, v naší rodině měla v některých věcech navrch, a výchova potomka v otázkách milostných byla jednou z nich. Taťka mi své otevřené rady sděloval pro jistotu potají, maminka mi na rozdíl od něj přísně a opakovaně kladla na srdce, že si za žádnou cenu nesmím, cituji „nic začít s nějakou holkou dokud nebude ruka v rukávě.“ Konec citace. Sice netuším, jestli tou rukou v rukávě myslela až okamžik sňatku nebo jestli by mi tolerovala oněch pár dní jako kdysi mému tátovi, ale jedno vím jistě. Prostě se nedokázala zbavit dávno zakořeněného strachu, že bych se mohl zachovat jako onen můj mizera a padouch dědeček. Nu a já? Asi si dovedete představit, že pokud vám je něco vštěpováno s velkou rasancí pořád dokola, tak se vám to prostě dostane pod kůži a vy nevíte, co s tím. Zvlášť, když jste v pubertě, byť spíš už na jejím konci.

„Moni, radši půjdeme k vám, však víš, co jsem ti říkal o mé mámě.“ Ve čtvrťáku na střední škole jsem se zamiloval. Bylo to se mnou vážné, o to vážnější, že objekt mého zájmu spolužačka Monika mi mé city beznadějně oplácela. Tedy abych byl přesný, bylo to nádherné, jen maličko poznamenané jednou drobnou vadou na kráse.

Onou vadou byl můj strach před maminkou. Zpočátku jsem se před ní snažil Moniku utajit, ale ona to na mě záhy poznala a její kladení na srdce stran platoničnosti mého chování k dívkám nabralo na dalších obrátkách. Proto jsem se před ní snažil svůj vztah s Monikou bagatelizovat do roviny kamarádství a rozhodně jsem ji nechtěl přivést k nám domů, aby maminka nevytušila, jak jsme daleko. Se vším jsem se svěřoval akorát tatínkovi, kterýžto mě veskrze podporoval.

Monča byla ohledně návštěvy naší domácnosti chápavá a trpělivá, a tak jsme randili, jak se dalo a jak to lidé našeho věku obvykle dělávají. Pokud jde o intimity, tak ty jsme si od prvních polibků až po ono mou maminkou přísně zakázané úplné odevzdání užívali porůznu. Buď venku bez ohledu na nepřízeň počasí nebo u Moniky v době, kdy její rodiče a starší brácha nebyli doma.

Čtvrťák upaloval jako o závod a pár týdnů před maturou se naši chystali odjet na celý víkend do Brna za účelem návštěvy známých. „Vašku, jeď s námi, vždyť přece s Frantou jste se kamarádili od dětství,“ snažili se mě přemluvit, ale já se bránil. Ucítil jsem příležitost konečně pozvat Moniku k nám domů, tak jsem se vymluvil, že se musím učit na maturu, naši to přijali a v pátek k večeru zvesela vyrazili.

Monika dorazila hned v sobotu dopoledne, svou celodenní nepřítomnost doma též zdůvodnila studiem a dlužno přiznat, že jsme ani jeden z nás nelhali. Skutečně jsme se pečlivě připravovali na maturitu, největší důraz jsme opakovaně kladli na biologii, konkrétně na praktické studium lidského těla. Nicméně dlužno přiznat, že jsme byli zodpovědní, tu a tam jsme se věnovali i jiným, daleko nudnějším předmětům.

„Moni, průser, proboha, co teď?!?“ Vyděsil jsem se, dle pozdějšího Moničina tvrzení jsem hrůzou přímo zezelenal. Nestalo se totiž nic menšího, než že se naši vinou náhlého prudkého horečnatého ataku jarní virózy vůči Frantovi a obavy z nakažení urychleně vrátili. Tatínek osmým smyslem (tím, který funguje jen mezi chlapy) vytušil, co by se u nás doma mohlo odehrávat a pocítil nutkavou potřebu mě nějak varovat. Mobily byly v té době v samých počátcích, my jimi ještě nedisponovali, a tak v krajní nouzi při příjezdu před dům několikrát dlouze zatroubil. Mamince to zdůvodnil nutností důkladného vyzkoušení zlobícího klaksonu, ona to coby technicky neznalá osoba kupodivu přijala a já tu naší houkačku naštěstí poznal, neb měla poněkud nezvykle chrchlavý přízvuk.

Stalo se tak ve chvíli, kdy jsme si s Monikou zrovna opakovali praktickou ukázku lidské biologie, a představa, že by mě maminka objevila doma s narychlo polooblečenou dívkou, byla naprosto nemyslitelná. To jsme chápali oba, Moničin únik z prvního patra po okapové rouře byl nereálný, úkryt v útrobách domu riskantní, neb v obou případech by si jí maminka nemohla nevšimnout. Ba ani skříň v mém pokojíku nebyla spolehlivá, tu moje rodička začasto navštěvovala za účelem údržby mého oblečení.

„Moni, honem zalez do postele!“ Bleskl mi hlavou šílený spásný nápad.

„Do postele? Vašíku, vždyť tam mě uvidí na první pohled!“ Zakroutila má dívka nechápavě hlavou.

„Ne do postele, ale do postele,“ snažil jsem se koktavě upřesnit, „teda jako dovnitř, já tě tam zavřu i s věcma a vysvobodím tě, jakmile to bude možné.“

Nevím, jestli byla Monika víc vystrašená nebo zamilovaná, ale prostě to pro mě udělala. Postel jsem odklopil, společně jsme bleskurychle naházeli všechny její věci včetně sandálů a sešitů nejen na biologii do hlubokého, naštěstí téměř prázdného úložného prostoru a nakonec tam zaplula ona sama. Zvuk otvírajících se bytových dveří jsem zaslechl právě v okamžiku, když jsem si jakž takž stačil ustlat svůj, vlastně teď náš zválený pelech. Akutní nebezpeční prozrazení bylo tedy zažehnáno, ale vyhráno jsme rozhodně neměli. V tu chvíli jsem vůbec netušil, kdy a jak dostanu Moniku nenápadně ven z útrob postele i z bytu a jen jsem se strašně bál, aby se mi tam neudusila. Ale i v tomhle jsem měl kliku, úložný prostor disponoval na boku směrem ke zdi několika nevelkými okrouhlými větracími otvory.

„Vašku, dobrý? Snažil jsem se mámu zdržet, jak to šlo,“ strčil táta hlavu do dveří mého pokojíku, jakmile si má rodička odskočila na záchod.

Odpověděl jsem mu zoufalým zakroucením hlavy, ukázal na postel a zablekotal: „Není to dobrý, táto, Monika je uvnitř.“

Táta se jen nadechnul, dal si prst přes pusu, jakože pst, nic neřekl a začal konat. Vyšel z mého pokojíku, zkroutil se do paragrafu a nahlas prohlásil: „Věruš, prosím tě, pojď sem. Nějak jsem se přeseděl za volantem a zase mě chytil houser. Mohla bys mi namasírovat záda tou brufenovou mastí, co mi pokaždé pomáhá?“ Načež maminka napřed zabručela cosi o tom, že chtěla žehlit, pak udělala ustaraný obličej a zavřela se s tátou do ložnice, odkud se dalších deset minut ozývalo jeho naprosto neerotické hekání. Nu a já v pohodě stihl vysvobodit svou milou z postelového vězení a tiše ji vypustit ze dveří našeho bytu.

Až po mnoha létech jsme s Monikou našli odvahu svěřit se mojí mamince s naším dávným postelovým dobrodružstvím. I tak jí chvíli trvalo, než to přijala, ale teď už se tomu dokáže s lehkým káravým podtónem zasmát.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články