I mistr kuchař se někdy utne
Ve vyškovském Besedním domě byla v době mého dětství vyhlášená hospoda, ve které jste si i v době totality mohli připadat jako v prvorepublikové nóbl restauraci.
Naše rodina nepatřila k těm, které si mohly dovolit návštěvu tohoto podniku, takže jsem v ní až do svých skoro dvanácti let nikdy nebyl.
V té době jsem se už nějaký čas kamarádil s panem Sokolíčkem, zakladatelem vyškovského „ZOOkoutku“. Měl jsem rád všechna možná zvířátka a tak jsem byl v sedmém nebi, když jsem mu v té kapesní ZOO mohl pomáhat se vším, co bylo třeba – od čištění klecí, krmení zvířat až po nedělní vyběr vstupného.
V ZOOkoutku jsem trávil každé nedělní dopoledne. Pak jsem musel domů na oběd. Pana Sokolíčka napadlo, že kdybych s ním v neděli chodil na oběd, mohl bych zůstávat na celý den. A protože v neděli obědval právě v Besedním domě, nadšeně jsem souhlasil a moc jsem se těšil. Spolužák totiž básnil o tom, jakou tam dělají vynikající omeletu s broskví, zmrzlinou a šlehačkou, posypanou strouhanou čokoládu.
Tu neděli jsem už ani nemohl dospat. Celé dopoledne se strašně táhlo a čas vůbec neubíhal. Pak jsem konečně seděl v restauraci. Vybral jsem si samozřejmě onu omeletu. Vypadala nádherně. Přesně tak, jak jsem si ji představoval. Byla přes celý talíř, uvnitř schovaná broskev a zmrzlina, na ní pak kopec šlehačky a spousta nastrouhané čokolády.
S chutí jsem se pustil do prvního sousta a najednou jsem strnul. Zdálo se mi, že mám v puse oheň. Pan kuchař musel být zaláskovaný, protože nějakým nedopatřením moji palačinku pořádně opepřil.
Prožíval jsem hrozné zklamání. Tak moc jsem se těšil a teď tohle. Nechtěl jsem ale zarmoutit svého hostitele a tak jsem statečně jedl sousto za soustem a zapíjel to limonádou.
Na talíři mi už zbýval jen malý kousek, když si číšník všiml, že se nějak moc potím a tečou mi slzy z očí. Chvíli jsem odolával jeho snaze zjistit, co mi je, ale nakonec jsem mu příčinu prozradil. Reagoval okamžitě. Vzal si vlastní příbor, kousek palačinky odkrojil a ochutnal. Pak se rozběhl do kuchyně a byl tam hódně hlasitý.
Po chvíli přišel kuchař a dlouze se mi omlouval. Svůj kajícný projev ukončil větou: „Mladý pane, jako omluvu máte samozřejmě druhou omeletu s dvojnásobnou porcí zmrzliny zdarma, a další kdykoliv k nám přijdete na oběd!“ Ta druhá omeleta tentokrát nejen skvěle vypadala, ale také skvěle chutnala. Od té doby se už pan šéfkuchař nikdy nespletl.
Tak mne napadá, že by mi tu palačinku se zmrzlinou, broskví a šlehačkou mohla dnes udělat má drahá k obědu. Jen jí nesmím říkat o tom pepři, ten by totiž mi ke sladké palačince určitě nechutnal ani dnes.
Mějte příjemný den. Přeji vám dobrou chuť ke všem dobrotám, které vás dnes ještě čekají.
