Co si napsat na náhrobek?

Krátký text je nejasný a dlouhý drahý – nejlepší je nechat náhrobek čistý pro další použití.

V tom se pozná mistr pera, že údernost sdělení zkoncentruje na nejmenším možném prostoru. Jak psal Karel Poláček, že tlustý román proplétající detaily ze života sto postav dovede napsat každý, ale krátkou povídku co má hlavu a patu málokdo. Ještě těžší je napsat něco smysluplného v jednom odstavci, a ještě těžší v jedné větě – nebo dokonce v několika slovech třeba na náhrobku.

Kdo rád myslí na poslední věci člověka by si proto měl dobře rozmyslet co si na náhrobek napsat. Obšlehnout něco od ostatních je jedna možnost, samozřejmě z náhrobku dál od místa, kde chcete spočinout, aby to nebylo nápadné. Lepší je to vzít z internetu, nebo si to nechat napsat GPT-četem. I když na něco přijdete sami, mohou být problémem pozůstalí, kteří budou chtít vaše myšlenky opravit, domnívajíce se, že tyto myšlenky již byly ovlivněny vaší neurodegenerativní nemocí.

Příkladem pro nás je nápis, který si složil Jiří Wolker: „Zde leží básník jenž miloval svět, a dřív než stačil srdce k boji vytasit, zemřel mlád ve věku 24 let.“ Jenže pro mě by to moc nebylo: „Zde leží chemik, jenž všechno nenáviděl, a dřív než cokoli stačil k čemukoliv vytasit, zemřel po osdmdesátce“, to není můj směr. Co vůbec má být cílem? Zda zapůsobit na kolemjdoucí nebo oslovit všehomíro. Nebo povzbudit potomky, kteří se tu náhodou zastaví. Zda říct něco velice chytrého, co by si vnuci eventuálně zapsali (i když nevím kam, jelikož do ničeho jiného než do telefonu nebo bojových her na počítači nekoukají).

Nejvyšším cílem je dosáhnout originality, ale otázka je, jaký je minimální počet slov, kterým se dá říct něco, co nevyskočí v Googlu. Co třeba: „Kráčel v blátě, ale hleděl ke hvězdám“, to dává v Googlu 5400 výsledků, ovšem hledáno v uvozovkách (tzn. doslovně) ani jeden. Ale tady hrozí, že váš pozůstalý partner nebo partnerka, co vždy říkal/a opak než vy, namítne, že jste hvězdy sotva viděl, jelikož jste měl astigmatismus, a text opraví, jelikož jste podle ní či něho bláto od dětství neviděl. Buďte rád, že opravený text už neuvidíte.

Nejlépe je napsat něco veselého. Třeba nějaký vtip, například: „Proč si blondýnka při čurání píská? aby nezapomněla, které pysky si má utřít“. Ale to je moc dlouhé, a je nebezpečí že potomci by to zkrátili a vymazali pointu, aby ušetřili. Textu „zde leží chemik který nestačil vytasit nic, proč si blondýnka píská?“ by málokdo porozuměl (a o dědečkovi by vnuci ztratili i poslední iluze). Při probírání problémů s navrhovanými texty se vtírá myšlenka, že čím méně tím lépe.

Jako v tom vtipu o telegramu (to býval kdysi rychlý dopis kde se za každé slovo hodně platilo), v němž obchodní cestující píše telegram manželce: „chmel dobře prodal, přijedu v pátek domů, tvůj manžel“, a když se dozví cenu, řekne si: přece je jasné že prodávám chmel a ne buráky, a je jasné že přijedu v pátek, přece nejezdím v sobotu a kam jinam než domů, a kdo jiný by manželce posílal telegram než její manžel, a tak vzhledem k redundanci slov žádný telegram nepošle.

Takže charakterizovat zmizelý život je nadbytečné. A charakterizovat zesnulého asi taky, včetně úředních reálií jako jsou jméno nebo příjmení a jiných sentimentálních datumů a rýmovaček. Nejracionálnější je nechat kámen čistý, eventuálně pro jeho další použití. Tím, že budeme mlčet, zůstaneme filozofy, ať již česky nebo latinsky, za života nebo po smrti, a ještě ušetříme (i když jsem se tomu heslu tímto textem trochu zpronevěřil).

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články