Silná ženská - Blogosféra

Za okny přívaly sněhu, na zahrádce prohrabaná cesta ke krmítku, ve kterém se pilně činí pár opeřenců. Jó, sníh. Donedávna jsem tu bílou nadílku milovala. Ale teď mě pokaždé s příchodem prvních vloček bodne u srdce.

„Uhni, tady jedu já!“ Tohle byla asi první věta, kterou jsem od Miloše slyšela. Byla jsem malá holka, tehdy taky napadl sníh, já vytáhla sáňky a běžela sjíždět stráňku za kostelem. Najednou slyším, jak na mě někdo houknul, abych mu zmizela z cesty, ohlédnu se a vidím, jak se přímo na mě řítí kluk v kulichu na lyžích. Vysekali jsme se, narazil do mě, já se jen překulila na bok, on přelétl přes moje saně a při pádu se žďuchnul hůlkou. Tekla mu krev z nosu, já se vylekala a odvedla ho domů, bylo to jen pár kroků. Tak jsme se seznámili a už nám to zůstalo.

„Jarmilo, neboj se a pojď se mnou na černou. Vždyť to nic není, aspoň si užiješ víc legrace.“

„Kdepak Miloši, tam si jeď sám, já si tady hezky pomaličku sjedu obloučkama modrou.“

„Tak skol! Já na tebe dole počkám s horkým čajem.“

To už jsme byli dospělí, a jakmile přišla sezóna, vyráželi jsme spolu na hory. Dlouhé hodiny trávívali spolu na běžkách, po večerech se bavili s kamarády nebo odpočívali jen tak ve dvou, po nocích si ležívali v náručí. Ale jakmile jsme měli vyrazit na sjezdovku, rozdělili jsme se. Miloš s elegantní rasancí sjížděl ty nejprudší kopce, zatímco já si v pohodě vychutnávala pomalé tratě.

„Ale kdepak, Miloši, vůbec mi nevadí, když vyrazíš na víkend do Alp, jen buď, prosím tě, opatrný. Já zajdu v sobotu k vašim, pak si skočím zaplavat do bazénu a neděli si udělám volnou.“ Čas běžel, my už měli po svatbě a Miloš byl v lyžování nejmíň o dvě třídy lepší než já. Když jsem viděla, jak po tom touží, tak jsem mu sama navrhla, aby si párkrát za zimu vyrazil s partou kluků nadšených brázdičů sjezdovek od nich z práce. Já bych ty borce jen zdržovala, a tak jsem si dělávala vlastní program. Hodně jsem se kamarádila s jeho rodiči, padli jsme si do oka snad už tehdy, když jsem ho jako holka odvedla domů s krvácejícím nosem. Postupně mi svým způsobem začali nahrazovat naše, můj tatínek zemřel brzy a maminka žila hlavně pro sebe.

„Jarmilo, přece nepojedu pryč, když jsi těhotná.“ Uplynuly další dva roky, my si pořídili domek kus za městem a rozhodli se založit rodinu. Nějaký čas trvalo, než se mi podařilo přijít do jiného stavu, a o to víc jsme se pak těšili na miminko.

Loňská zima byla v plném proudu, já prožívala sedmý měsíc těhotenství a Miloš mi s oblibou hladil rostoucí břicho, aby pocítil pohyby dítěte. Naší holčičky, pro kterou jsme zvolili jméno Věra podle Milošovy maminky. Jako správný chlap byl snad ustaranější než já, vehementně odmítal všechna pozvání svých lyžařských kolegů na víkendové výpravy, ale já na něm poznala, že mu to ve skrytu schází. Tak trochu jsme na něj s jeho rodiči ušili boudu, tchán Josef prohlásil, že vymaluje jejich byt, tchýňka Věra se na víkend přesune k nám, a abychom mohly v klidu probrat holčičí záležitosti, odešleme Miloše na hory. Byl rád, poznala jsem to na něm. Když odjížděl, bylo to na dlouhou dobu naposled, co jsem ho viděla sice ustaraného, ale opravdu spokojeného a co jsem i já mohla být spokojená.

Tak samozřejmě, že narození zdravého krásného vytouženého dítěte mě naplnilo neskonalým štěstím. Ale co mi to bylo platné, když jsem po svém boku neměla pevného chlapa, o kterého bych se mohla ve všem opřít, ale zlomeného člověka na invalidním vozíku. Jak já, tak i Milošovi rodiče jsme si hluboce vyčítali, že jsme ho ten osudný víkend přemluvili k výletu do hor, na který se on sám tolik těšil. Nebýt toho, nemusel ho neznámý opilý mizera srazit ve velké rychlosti na prudké sjezdovce a způsobit mu tak vážný úraz bederní páteře.

Napřed telefonát, kterému jsme ani nechtěli uvěřit v naději, že si z nás volající dělá hloupý žert. Pak pochopení, že se to opravdu stalo, zděšení a strach, co bude s Milošem dál. Přežije to vůbec? Poslední fáze těhotenství, pak porod, jak já to bez něj zvládnu? Ano, jistě, mám sice jeho rodiče Věru s Josefem, ti mi se vším pomohou, ale co bude dál? I kdyby byla jejich pomoc sebevětší, svým způsobem budu na všechno sama. Rozumíte mi?

Miloš to naštěstí přežil, z nemocnice mi ho vrátili domů ochrnutého od pasu dolů a nešťastného. „Ne, takhle to nejde, musím bojovat!“ Dokázala jsem se zašprajcovat a vzepřít proti osudu, proti světu a sama proti sobě. Bylo to nesmírně těžké, stálo mě to noci plné slz, ale tohle rozhodnutí mě zachránilo. První, kdo mě pochopil, byl tchán Josef, došlo mu, že výčitky svědomí jsou zbytečné, že osud nelze předjímat a jednoduše říct „nestalo by se, kdyby nejel.“

Byla jsem to já s Josefem, kdo se po psychické stránce snažil držet Věru s Milošem. A k tomu Věruška, náš čerstvě narozený poklad, který nám všem ve své miminkovské bezmocné kráse dodával spoustu energie a sil.

Prošli jsme si těžkým obdobím, ale dokázali jsme držet spolu, a teď zhruba rok od Milošova úrazu už se karta pomalu obrací k lepšímu. „Trochu ti to tady porychtuju, chlape!“ Pravil dědeček Josef svému synovi a dokázal v našem domku zařídit několik úprav, například pojízdnou sedačku na schodech, aby se mohl přesouvat mezi přízemím a podkrovím.“

„Věruš, prosím tě, oblíkni mi malou, půjdeme ven.“ Vždycky, když vidím, že na babičku opět padají chmury, snažím se jí zapojit do péče o malou víc, než bych potřebovala. Vnučku zbožňuje a tohle jí moc pomáhá.

„Vzali mě, hurá, můžu dělat z domova!“ Zaradoval se před časem Miloš, když se mu podařilo sehnat práci ve svém oboru, kterou může vykonávat na dálku. Pohltilo ho to, krom malé, která se stala smyslem jeho života, ho naplňuje i práce. Před týdnem dokončil nějaký projekt, jeho šéf mu osobně přijel poděkovat až k nám a slíbil mu povýšení.

Takhle teď žijeme všichni pospolu, Milošovi rodiče pronajali svůj byt a hned po té strašné nehodě se přesunuli k nám. Občas si s tchánem najdeme chvilku, vedeme dlouhé debaty a napadla nás jedna věc, kterou si zatím necháváme pro sebe. Shodli jsme se, že jakkoli je nám tu spolu dobře, chtěli bychom vše dotáhnout tak daleko, aby se časem mohli vrátit k sobě domů a jak my, tak oni žít zase samostatně. Přinese nám to jednu obrovskou výhodu, budeme se moct navštěvovat tak často, jak to jen bude možné.

Ano, byl, je a určitě to ještě bude boj, který bych nikomu nepřála zažít. Ale jedno je pravda, dokázali jsme se přizpůsobit, naučit žít v nových podmínkách a já cítím, že ve skrytu duše začínám přes to přese všechno být zase trochu šťastná. Tak nenápadně, opatrně a po chvilkách, jestli mi rozumíte.

Teď ale přede mnou vyvstalo nové dilema, včera jsem nesla Milošovi kávu do pokoje, ve kterém na dálku pracuje. Zrovna si dával pauzu a já zahlédla, jak má na obrazovce otevřenou stránku nějakých lyžařů vozíčkářů. Když mě uviděl, rychle překliknul jinam, asi se bál, že bych se na něj zlobila, kdybych věděla, že o něčem takovém uvažuje. Tak nevím, co si o tom mám myslet a jestli ho v tom mám podporovat… Vlastně vím, je to můj milovaný manžel a já mu chci dopřát všechno, po čem touží a čeho je při svém postižení schopen. I za cenu toho, že se o něj budu strašně bát.