Slepé skvrny

Občas se objeví na pultech kniha, která by měla být příručkou nejen pro politiky, ale i pro lidi, kteří chtějí a umějí přemýšlet. Kniha s výše uvedeným názvem od Daniela Prokopa mezi ně jistě patří.

Název Slepé skvrny je příznačný. Na sítnici oka je vedle makuly (místa nejostřejšího vidění) i slepá skvrna, kudy ze sítnice odcházejí vlákna optického nervu a kde nejsou žádné světločivé prvky, jež by umožnily vidění. V zorném poli si její přítomnost nikdo neuvědomuje, ale má ji každý z nás. I přes pocit, že vše vidíme ostře, může některý detail uniknout jen tím, že se objevil právě v uvedené slepé skvrně.  To, co platí v optice, platí i v sociologii.

Kniha je rozdělena do sedmi kapitol. Názvy Chudoba, Školství, Menšiny a radikalismus, Populismus a demokracie, Zdroje a potřeba nové spravedlnosti, Mýty a metafory a Volby a výzkumy dávají celkem jasný přehled, s kterými sociálními jevy nás chce autor seznámit.

V první kapitole se autor zaobírá novým rozdělením společnosti na třídy a konceptu tří kapitálů, které ony třídy dělí. Vedle ekonomického kapitálu existuje i kapitál sociální (tedy osobní kontakty daného jedince) a kapitál kulturní (stupeň vzdělání a orientace a pohyb v kultuře a  společnosti).  V naší české společnosti je na rozdíl od jiných států velmi úzká elita, sdílející extrémně vysoké podíly všech kapitálů, která je kvantitativním průzkumem nezachytitelná. Poté existuje zajištěná střední třída (cca 22% obyvatel), dále tzv. nastupující kosmopolitní třída (11%). Poté existuje skupina tzv. nižší střední třídy, do níž patří tzv. tradiční pracující třída, poté ohrožená třída a třída místních vazeb. Na opačném konci elit je třída strádající (18%). Právě přítomnost či absence výše zmíněných kapitálů přesně definuje postavení každé ze sedmi tříd. U každé z těchto tříd pak celkem logicky plyne její vztah ke společnosti,  volebním preferencím, vztahu k demokracii či naopak  k autoritářskému režimu a obecně ke každodenní politice.

Autor si široce všímá exekucí jako novodobého moru. Jedinec v exekuci je brán většinově jako nezodpovědný člověk, který si půjčil více než je schopen splácet. Na tvrdých datech tento mýtus vyvrací, neboť zhruba jen třetina všech exekucí spadá do výše uvedeného mechanismu. Zbytek patří do různých fint půjčování peněz, kde právně nepostižitelné predátorské firmy úmyslně zatajují svá smluvní pravidla, aby poté na jedinci, který se přesně neorientuje v právnických formulacích, vyždímaly mnohokrát více, než zapůjčená částka. Autor vypočítává, že lidé v exekuci pak stojí náš stát mnohem více, než kdyby jim bylo rychle pomoženo a byli oddluženi. Odchod dlužníků do šedé ekonomiky či jejich případný pád na úplné dno je pro společnost  mnohem dražší.  Jako perličku autor uvádí fakt, že Miloše Zemana volila většinově právě třída ohrožená a třída strádající, aniž by jim došlo, že to byla právě vláda Miloše Zemana, která v roce 2001 schválila zákon o exekuci, který zejména pro ně znamenal pád do chudoby.

V druhé části, týkající se školství, je meritorní věta Jany Strakové v úvodu kapitoly:“ To, jak se té které společnosti daří a zejména, jak se v ní žije, do značné míry záleží na tom, jak vzdělaná a kultivovaná je ta nejméně vzdělaná část populace.“ Autor uvádí, že výkonnost našeho školství je vzhledem ve srovnání s ostatním světem průměrná a to jen díky snaze těch, kteří v něm pracují, neboť v porovnání s civilizovanými zeměmi naší velikostí je deficit ve školství ročně 50 miliard Kč.

V dalších kapitolách popisuje naši společnost a tvrdá data jsou někdy velmi nepříjemná. Kupříkladu na škále humanity, kde je stupnice od 0 po 100 a obrázek opice nad nulou a člověka na číslem 100, je průměrná odpověď našeho občana nad muslimem (o němž nic nevíme) 38, u Romů je to 48.  Tento problém nazývá autor dehumanizací společnosti, jež je rovněž dána postojem mnoha našich politiků. Všímá si, jak snadno podléháme mýtům. Kupříkladu největší teroristické útoky v Evropě za poslední léta nespáchali migranti, ale ti, kteří se v Evropě narodili a byli zde i vychováni. Referendum může být velmi ošidné, neboť hraniční výsledky jsou velmi často dílem náhody a stejné referendum o týden později či jen trochu jinak položená otázka by znamenaly jeho pravý opak. Podobných paradoxů je v knize mnohem více.

Autor nabízí vedle zmíněných dat i jistá řešení, která však – v systému 4letého volebního období a tedy velmi krátké doby k realizaci – jsou nepopulární a strana, jež by si je dala do štítu, by pravděpodobně neuspěla.  Kniha poskytuje čtenáři množství ne zcela známých fakt, jež Daniel Prokop dává do mnohdy zajímavých souvislostí, které právě naše slepé skvrny snadno přehlédnou, ale které jsou pro pochopení současných společenských jevů nepostradatelné.

Autor je sociolog, působí na Fakultě sociálních věd University Karlovy, je ročník 1968. Knihu vydalo nakladatelství Host v roce 2019, náklad neuveden.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články