Věci, věci, věcičky aneb když vytvoříš Popelčinu schránku
Máme doma několik míst, kam dávám různé citově zabarvené předměty jako jsou drobné dárky, mušle od moře, kameny z několika zemí a všelijaké drobnůstky z charitativních akcí. Někdy je toho opravdu příliš, zvlášť když přibývají stále další, třeba knoflíky od maminky (mohly by se hodit), přáníčka či lichá miniaturní ponožka naší vnučky.
A tak přijde vhod krabička na cenné předměty velikosti popelčiny schránky, kam přijdou poklady jako je třeba notýsek v brokátu, který je příliš malinký, ale darovala mi ho dcerka k vánocům… k tomu svatováclavská mince z postříbřené mědi, taky darovaná, duhová kulička od kluka z Klokánku, vlastnoručně vyrobená keramická miska či brýle s jednou nožkou (můžou se ještě hodit).
Do toho časopisy o přírodě (nevyhodím, vezmu třeba do školky), knihy jako je Louka – vábení do tajuplného světa, Herbář či Řeka Ohře v bájích a pověstech. Ty tu prostě musím mít. A těch mušlí od moře, ty všechny opláchnu a zas rozprostřu na poličku jak to nejcennější krajkoví… a taky dětmi vyráběné vánoční ozdoby, ty půjdou do krabice na skříni (budou se hodit). Čokoládové mince rozbalím a lahodná chuť se rozlije v ústech… to jsou ty bonusy za úklid, vždycky najdeš něco užitečného. Třeba zapadlý přívěšek s neobvyklým motivem či mince na autobus.
A jak tu vše rovnám, tam ke každé z těch drobnůstek se váže nějaká vzpomínka, a to je moc hezké, ty láskyplné vzkazy od dětí (milostné dopisy mám schované jinde) a obrázky s motivy, které mám ráda. Do toho mi z rádia zpívá Enya a najednou je mi božsky.
Co víc si přát?
Já to mám ještě mnohem těžší, protože jsem výtvarnice. Kromě vzpomínek a milých drobností, mám kde co, protože se všechno může hodit k tvorbě. Takže nevyhodím nic. Když už na naléhání rodiny, udělám debordelizaci, okamžitě potřebuji něco, co jsem právě vyhodila.
Já mám schované dopisy mých dětí Ježíškovi. Asi nejlepší bylo přání asi 5leté Adélky, která si přála hůlku Harryho Pottera s tím, že si vše potřebné nakouzlí sama a Ježíška nehodlá obtěžovat…..
Já mám takhle celou truhlu, kterou na mou žádost vysoustružil můj muž, a natřel ji narůžovo. Možná má tak větší cenu než všechno, co je uvnitř. Jednou za čas to projdu a zredukuji. Ale nejsou to vždycky jen příjemné vzpomínky, většina těch předmětů rozvíří takovou hořkosladkou melancholii.
To bych uživila taky, celou truhlu, ale zatím jsem ty vzpomínkový lejstra jako jsou pozvánky z výstav, časopisy, kde jsem publikovala, nebo propagační materiály z míst, kde se mi líbilo, dávala do obyčejných krabic od bot nebo spotřebičů, a tak to pořád je. Když to tedy vytřídím z míst „prvního uložení“, což je kuchyňský stůl, kuchyňská polička, stojánek na noviny a další možnosti, no mám co dělat. 🙂
Taky mám leckde zapleveleno tretami, vyvolávajícími nostalgické myšlénky… A taky to vnímám, že to tak býti má.
🤠
Takže takovej Popelák 🙂 Hezkej den a zazpívejme si u toho, dokud můžeme. 🙂
I toť. ;o)