Kozitivní nebo ne? Dozvím se zítra
Tak to mám za sebou, aniž bych to chtěla. Testování na coronavirus. Špejlí do jedné nosní dírky a pak do druhé, zákrok proveden u bílé zdi otevřené místnosti za vrátnicí jedné severočeské nemocnice. Po krátkém čekání venku v zimě.
Bylo to rychlé, nejdřív telefonát od šéfové v práci, že máme nařízenou karanténu, pak volání obvodnímu lékaři, aby mi napsal neschopenku a žádanku na test. Pan doktor ovšem pravil, že se v našem okresním městě čeká na testy 14 dní, a ani poblíž to není lepší. A prý jestli chci jet do měst vzdálených až 100 km. No naštěstí jsme měli testování domluvené hromadně a ještě dnes, asi jsme přeci jen důležití zaměstnanci. Staráme se o děti v mateřské škole.
Tohle je taková daň za naše povolání, a jsem s tím srozuměná, a tak jsem tam prostě šla, i když se jinak všemu zdravotnickému radši vyhýbám pokud možno ladným obloukem.
A teď mi volá pozitivní kamarádka, že potřebuje s něčím poradit, a mě se povede přeřek, jo ty jsi kozitivní… 🙂 Jung by zajásal, a já se tu směju, že už mám netradiční titulek. Protože jsem z toho chtěla udělat srandu, i když jsem si u té bílé zdi chvíli připadala jak zajatec před popravou, víte, jak to bývá ve filmech o válkách, jak zajatce/vyvrhele postaví ke zdi a spustí se kanonáda z nabitých zbraní.
Takže jo, přátelé, připomíná to válku, a taky scény ze sci-fi filmů, o nezvaných návštěvních z vesmíru, kteří na nás ve svých skafandrech dělají pokusy, aby zachránili svojí rasu. A to jsem chtěla být vtipná a nejsem.
Jsem teď zajatcem v karanténě, i když teda celu mám fakt pěknou, to zas jó, mám tu pohodlíčko, no kterej vězeň má pohodlnou postýlku i gauč, plnou lednici, knihovnu a wifi připojení, že? A k tomu hned dva přátelské muže, manžela a syna vysokoškoláka. A další blízké duše na telefonu.
Můžu si říkat třeba Robinsonka, můj ostrov skýtá dostatek bezpečí a kdo ví, co vše mi tyto dny volna přinesou. Nechám se překvapit. Uvidíme.
Užijte si to, Vlasto, a pište na blog samé kozitivní věci. Těším se…..