Snad radši chcípnout na covid než na osamělost!

Bývám teď po předlouhé dny sám. Obvykle několik předlouhých dní v kuse, a druhdy až týden, nevidím živého člověka. Ta hrůzná osamělost,  ta krutá sociální sociální izolace mne ničí a deptá víc než kdekterá fyzická choroba. Takže si čím dál častěji říkám, jestli bych snad radši nechcípnul na covid.

Ne že bych byl nadmíru komunitní, neřkuli stádní typ, druhdy jsem leckdy před světem prchl a rád byl sám. Zalezl jsem sem do jeskyně, vstup zavalil balvanem, a užíval si toho, že klíďopíďo mohu být třeba i nečesaný, nemytý (rozmarýnou přikrytý). Leč (kterak dí pozapomenutý klasik):  „Wenn es zu ist, ist es zu viel!“
Jenže když mi ten východ z jeskyně zavalili zvenku, tak mi teď čím dál víc chybí ty chvíle, kdy jsem si jen tak, mírnyx-týrnyx, zašel k některému sousedovi či do putyky, třeba jen na kafe a cigáro či přečíst noviny nebo Reflex, ale mezi skutečnými lidmi, abych se přesvědčil, že nejsem na světě sám a že jiní lidé opravdu existují a nejsou jen virtuální.
A poprvé jsem se teď dokonce dopustil zrůdné úvahy, jestli pro mou maminku nakonec vlastně nebylo štěstím, když před rokem umřela. Protože byla přivyklá na to, že jsem za ní takřka denně chodil, povídal si s ní a zpíval, četl jí, nosil jí polívku nebo zmrzlinu a krmil ji, anebo u ní jen seděl a držel ji za ruku… Že nebyla sama.

Jo, jistě, i takový člověk jeskynní, jakým snad jsem, má povědomí o rozličných vymoženostech moderního světa, ba znám a zvládám užívat i toho (někdy diskutabilního) dobrodiní sociálních sítí, telefonu, messengerů či Skypu. Co si ale budem povídat, nejni to vono! To všechno jsou jenom chabé náhražky – něco jako ukájet svou sexuální vyprahlost masturbací u choulostivých necudných stránek. A přestože ani proti tomu principiálně nic nemám, jsem i nadále přesvědčen, že zašukat si je miliónkrát lepší než kydlit si šášu u porna.
A jak tak v té sociální izolaci trpím deficitem reálných kontaktů, pokusil jsem se chlácholit tím, že jsem pohledal u odborníků, zda na té osamělosti přecejen nejsou aspoň nějaká pozitiva. – A zjistil jsem, že nejsou. Naopak, že osamělost je rizikovým faktorem pro vznik somatických a duševních poruch, vede k vyšší nemocnosti a úmrtnosti. Že ta osamělost je spojena s depresí, nedostatečnou kvalitou spánku, úzkostí, poruchami paměti a schizofrenií, že narušuje i kognitivní funkce. A navíc zvyšuje riziko vysokého krevního tlaku a kardiovaskulárních onemocnění, zhoršuje funkci imunitního systému i funkci jaterních enzymů. Že osamělost zkracuje dobu přežití na polovinu, a to jak u lidí, trpících běžným stresem, tak i u nemocných, včetně pacientů trpících rakovinou… Tak tohle jsem se dočetl u odborníků – No potěškoště!
Já vůl to snad radši ani neměl číst!

A jak jsem tak sám, a blbnu a hrabe mi, tak sám sebe přistihuju, že i na těch pitomých sociálních sítích jsem podebraný a nedůtklivý a protivný. A to i sám sobě!
Takže se tímto omlouvám Vám všem, na které snad jsem v poslední době ještě protivnější než jindy!
Je to holt tím, že mně chybíte.

PS: Jestli tady na tu samotu osaměle chcípnu, tak ať mě snad radši zahrabou do nějakého masového hrobu, abych aspoň po smrti nebyl tak sám…

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články