Dělali jen svou práci
Bývalí příslušníci Státní bezpečnosti Jiří Veselý a Josef Kučera stojí nyní před soudem za to, že v rámci akce Asanace nutili k vystěhování občany ČSSR, kteří podepsali Chartu 77.
Po 31 letech od změny režimu se před soudem objevili dva příslušníci Státní bezpečnosti, kteří v roce 1982 měli na příkaz tehdejšího ministra vnitra ČSSR Obziny donutit k vystěhování mimo republiku několik jedinců, kteří podepsali Chartu 77. Účelem bylo rozvrátit disidentské společenství, zastrašit případné další odvážlivce, kteří by snad požadovali dodržování lidských práv a ukázat všem občanům socialistického Československa, kdo je tady pánem a kdo má držet hubu a krok.
Oba souzení jsou již v pensijním věku a oba dva prohlašují, že jsou zcela nevinní. Pro ně byli disidenti „kriminálně závadové osoby“ a bylo proto nutné je stíhat. Že JUDr. Gustáv Husák v roce 1977 podepsal Helsinský protokol o respektování lidských práv, mezi něž patřilo m.j. i právo svobody pobytu, bylo pro tuto organizaci bezvýznamným faktorem v jejich statečném boji s vnitřním nepřítelem.
Mnoho z „kriminálně závadových osob“ dnes popisuje praktiky, mezi které patřily nepokryté výhrůžky násilím či smrtí, vyvážení v zimním čase daleko mimo civilizaci, kde byli vyhození z automobilu (přičemž nevěděli, jestli nějaký zvrhlík navíc zmáčkne spoušť služební pistole), a mnoho dalších vychytávek.
Mnoho z těchto lidí, kteří oddaně sloužili v řadách Státní bezpečnosti, dnes žije spokojeným životem s vysokou výsluhovou pensí a dobrým lékařským zajištěním, zatímco ti na druhé straně (protože nemohli sehnat zaměstnání či konali tu nejhorší práci), mají důchodový výměr hluboko pod úroveň svých tyranů. Generál Alojz Lorenc žije klidně a beztrestně na Slovensku, dokonce přednáší na naší universitě. Společnost již dávno nezajímá, jaké nespravedlnosti se děly, disidenti jsou dnes hanobeni jako jakési divné společenství jedinců, kteří se vyjma protestů proti režimu měli jako pověstná prasata v žitě, neboť dostávali ze Západu bony.
Těžko lze předvídat konec soudního procesu s těmito jedinci. Dnes jsou to sedmdesátníci, pánové v letech, které soudce jen těžko pošle do výkonu několikaletého trestu za protizákonnou činnost. Budou se odvolávat, soud se bude odročovat, aby po několika letech vše skončilo přirozenou smrtí zmíněných estébáků.
Možná se dozvíme, že vše bylo jen na jakousi politickou objednávku, špatné divadlo a újmu těch, kteří oddaně sloužili své vlasti.
Je jen třeba poznamenat, že podobně se hájili i nacisti, kteří střežili koncentrační tábory, případně členové gestapa, kteří přece také dodržovali zákony. Tak o co vlastně jde?
Já bych samozřejmě za minulé zločiny žádné stařečky nezavíral, ale použil bych elementární spravedlnost – nahradil vzniklou škodu. A soudruzi by mohli ze svých nemalých důchodů a úsporu něco pustit.
My jsem plánovali deset let pomstu jistému soudruhovi podpraporčíkovi Černovskému, který nás tři kluky na služebně ztřískal, abychom se přiznali, že jsme tu výlohu na Obránců míru ( dnešní Milady Horákové) vymáčkli my. Jenže my jsme to neudělali, prostě skočili do štrůdlu lidí ( bylo po fotbale na spartě) a vytáhli nás tři, kteří jsme ani na tom fotbale nebyli. Nejprve otcovské jak je to jen přestupek, že to zaplatí pojištovna atd, poté výhrůžky ( klasika vyhazov ze školy a tvrdá vojna) pak jednotlivé zmlácení ( každého jinak). No nakonec jsme se přiznali a pochopitelně škodu na tři díly uhradili,… Číst vice »
To je příběh! Život je tedy umí psát. Napsal jste, že Vám bylo proti srsti do toho ksichtu šlápnout. Já spíše myslím, že se tomu říká odpuštění 🙂
kdyby byl tak o těch 15 let mladší, proti srsti by mi to rozhodně nebylo. A nebo jsme se fakt na nic nezmohli, už jsme byli fotrové, ale to plánování co mu všechno provedeme, bylo až směšně divoký 🙂
Rozumím Vám. Měl jsem v 6.-8. třídě ZDŠ třídní, kovanou komunistku, která věděla, co je naše familie zač. Když jsem šel do 9. třídy, byla stranou převelena na jinou školu jako zástupkyně ředitelky a my dostali novou třídní. Ta si hned zkraje roku zavolala naše do školy a ukázala jim můj posudek od té komunistky. S ním by mě nevzali ani k popelářům. Ona jej před nimi roztrhala se slovy, že nikomu nebude likvidovat život a napsala o vlastní újmě jiný, s nímž jsem prošel na gymnasium. Tu rudou učitelku jsem náhodou potkal na nádraží po letech – byl jsem… Číst vice »
Já bych to nedělal. Vy už máte jasno a k minulosti se nemá moc cenu vracet. Tihle lidé jsou duševně nemocní a nemá cenu s nimi komunikovat. Pana Jakeše taky nikdo nepřesvědčil a on měl možná pocit, že vše dělal správně (už jen proto, že s ním někdo o tom diskutoval) …
Ke spravedlnosti všeobecně se asi za života můžeme jen snažit blížit. Díky za připomenutí. ♥