Řády a neřády(i) II. (polemika)
Na můj blog s Názvem Řády a neřády(i), který byl z Blogosféry převzat i na server Neviditelný pes, reagoval čtenář vlastní polemickou úvahou (zde). Zde je má odpověď na některé jeho otázky či nahozená témata. Pro lepší přehled uvedu některé své postřehy v bodech.
- Pan Václav Němec píše, že vzpomínky, které zveřejňuje o.p.s. Post Bellum jsou „poněkud (velmi) selektivní“. Nepochybně má na mysli, že pamětníci, jež jsou členy Post Bellum vyhledáváni, patří mezi jedince protinacistického či četněji protikomunistického odboje. Obávám se, že se pan Václav Němec v tomto bodě mýlí. Pokud by se ponořil do archívů Post Bellum, našel by výpovědi i takových lidí, jako je Jaroslav Ondráček – bývalý člen ÚV KSČ – jenž proslul výrokem o obehnání Prahy ostnatým drátem a následném vychcípání jeho obyvatel v roce 1989. V archivu Post Bellum je i řada bývalých členů Státní bezpečnosti, kteří svolili k výpovědi o své činnosti (někteří setrvávají dodnes na svých ideologických pozicích, někteří – bohužel je jich méně -připouští své životní omyly). Je však celkem logické, že právě tito lidé nejspíše Cenu paměti národa neobdrží.
- Pan Václav Němec sděluje, že věří pouze těm historickým událostem, jež mu byly sděleny rodinnými příslušníky či jen těm, které sám prožil. To je jistě možné, ale nepochybně se tím ochuzuje o zkušenosti jiných, kteří třeba neměli tolik štěstí a za svou činnost či postoje byli režimem pronásledováni, vězněni a dokonce i zabíjeni. Jistě lze souhlasit s tím, že historii lze pojmout z různých úhlů pohledu a interpretovat ji po svém. Dnešní doba naštěstí umožňuje studium různých pramenů, nikoli jen těch, které jsou oficiálně povoleny nějakým tajemníkem (což si pan Němec vzhledem k svému věku jistě pamatuje). Pokud se kdokoli nebrání kritickému myšlení, najde jistě řadu souvislostí a dějinných faktů, z nichž může čerpat a dotvořit si tak obrázek, který nebude vycházet pouze z jeho prožitků. Myslím si, že výrok pana Němce, že v historii věří jen tomu, co prožil on sám a případně jeho členové rodiny, je nepodařený bonmot.
- Pan Němec ve své polemice píše , že každý president po Listopadu 1989 měl mezi vyznamenanými jedinci své spřízněné duše. To je samozřejmě pravda a nikde ve svém článku netvrdím opak. Uvádět konkrétní jména by nastartovalo nekončící diskusi o tom, který z uvedených „ještě ano“ a který „již ne“. Snad se aspoň shodneme, že by nejvyšší řády a ocenění měli dostávat ti, kteří vedle obecně prospěšných činů jsou i morálně na výši. Zatímco u hrdinů odboje, kteří nasadili svůj život pro jiné, těch, kteří padli za vlast atd. je vše průzračně čisté, u některých jejich přítomnost při ceremoniálu vzbuzuje oprávněné pochybnosti. Opravdu si pan Němec myslí, že vyznamenávat ministry socialistického Československa, kteří byli – museli být – i vysokými funkcionáři Komunistické strany a kteří se podíleli na plundrování krajiny, je správné? Opravdu je žádoucí, aby ve Vladislavském sále stál ředitel podniku, který tyl z nelidských pracovních podmínek politických vězňů? Je letošní udělení Řádu bílého lva generálu in memoriam a současně jedinci, který – jak se ukazuje – vedle jistě prospěšné činnosti současně na stávající situaci vydělává neskutečné peníze, opravdu srovnatelné? Ještě jednou opakuji a zdůrazňuji, že nyní hovořím o morálním aspektu situace.
- Ke konci své polemiky si pan Němec – bohužel – neodpustil osobní výpad, nechybí poznámka o vystudování za socialismu (tedy jinými slovy ony obvyklé dělnické peníze) atd. Srovnává mou práci s činností těch, o kterých píšu v přechozím odstavci. Samozřejmě, že vždy – i za socialismu i dnes – existuje řada lidí (a je jich jistě drtivá většina), kteří svou práci dělají dobře a ku prospěchu ostatním. Předkládat mi, že je automaticky považuji za jakési přívržence tehdejšího režimu, je klasický diskusní faul. Považovat lékaře, který za socialismu dobře léčil a staral se o nemocné za jedince, který „udržoval chod totalitního státu“, je elementární neznalost lékařské etiky. Nepochybně tomu bylo i v mnoha jiných oborech, což ale pan Němec jistě ví.
- Můj původní článek se týkal těch, kteří byli oceněni společností Post bellum a u nichž není ani smítko pochybností o jejich morální výbavě a to na rozdíl od některých, kteří dostali jinou cenu o tři týdny dříve na jiném místě a z jiných rukou. Není třeba v tom hledat nic jiného.