Edna Nová – Ženy z Bohnic

Blogosféra podpořila v crowfundingu (fuj za tohle slovo, ale nelze asi jinak), vydání knížky naší milé blogerky. A jsem rád, protože je to kniha dobrá.

I v 21. století zůstávají duševní nemoci jakousi „terra incognita“ v spektru chorob, kdy k těm somatickým umíme zhusta přiřadit správné jméno, původ, průběh a třebas i léčbu, zatímco u problémů duše stále toho mnoho nevíme. I přes lepšící se vědecká pojednání, kongresy, nová taxonomická uspořádání a v neposlední řadě hromady prášků exotických jmen a ještě exotičtějšího efektu na jedince, jsme pořád v jakési mlze, jež nám dovolí pohledět dopředu jen na krátkou vzdálenost, nutnost být opatrný při jakémkoli pohybu a stále se ohlížet, co jsme to vlastně provedli a nechali za sebou.

Pamatuji si ze studií roční stážování na psychiatrické klinice, kde nám byli tu a tam předváděni různě nemocní lidé, kteří působili buď politováníhodně (ti depresivní) nebo směšně, když se snažili auditoriu studentů dokázat své spojení s Venušany. Co skutečně prožívají, jsem pochopil trestuhodně až za drahnou dobu z filmu Čistá duše, kde Russel Crowe v roli schizofrenního génia Johna Nashe, matematika s Nobelovou cenou, provádí diváka od prvních okamžiků nemoci přes pověstné slzavé údolí až k finále zklidnění, nikoli vyléčení.

Edna Nová svou knihou nepochybně přispívá k témuž. Tedy pochopení nás – tzv. normálních lidí, nebláznů – těch, kteří jsou na druhé straně bohnického plotu. V svém díle nám předkládá galerii postav, s nimiž sdílela několikaměsíční pobyt v rámci terapie nemoci, jež se zove deprese. Nikoli té, na kterou se vymlouváme, když se nám nic nechce dělat a něco se nedaří. Té skutečné nemoci, která svého nositele likviduje, deptá a sráží na dno. V jejím líčení života „tam“ lze spatřit všechnu nedokonalost současné péče o nemocné, bezútěšný život v pokojích pro 12 lidí, bez kousku soukromí, nutnost sdílet prostor s někým, kdo jen irituje a komu je třeba se vyhnout. Věrnost výpovědi podtrhuje i svým vlastním příběhem.

Ednin literární jazyk si nebere servítky, pálí ostrýma od první stránky a nenechá nikoho na pochybách, že to, o čem píše, má zažrané pod kůží hodně hluboko a že předstírání čehokoli je to poslední, co bychom v textu mohli hledat. Přiznám se, že mne její opravdovost někdy téměř děsila.

Knihu bych doporučil všem psychiatrům jako zrcadlo jejich práce, zejména v okamžiku, kdy mají pocit, že není nic snazšího, než naordinovat ty správné prášky. Laikům, aby pochopili, že lidé s depresí nejsou nějací flákači, lůzři, drzí žadatelé o důchod.  A čtenářům, kteří touží po dobré knize.

Vydala Pointa Publishing s.r.o., náklad neuveden

.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články