Čekám na jedenadvacátý den
Vzpomenete si, kdy jste naposledy počítali dny, protože jste něco očekávali, ale musel ještě uplynout nějaký čas, než se toho dočkáte? Já jsem takhle počítal dny už jako dítě.
Většinou, když jsem se těšil na prázdniny, výlet nebo narozeniny. To jsem se nemohl dočkat. Teď už jsem dospělý, prázdniny mi nehrozí, výlet si mohu zorganizovat podle vlastní volby a narozeniny už v mém věku tolik neprožívám.
Přesto i já na něco čekám. Čekám na „jedenadvacátý den“. Že nevíte, o co jde? Pak jsem se asi nikdy nesetkali s tvrzením, že po jedenadvaceti dnech si vaše tělo zvykne na nový režim. Alespoň to tak tvrdí spousta koučů a výživových poradců.
Vzhledem k tomu, že už nezvládám tolik pohybu a fyzické práce jako dřív, tak si uvědomuji, že musím změnit své stravovací návyky. Pokud se mi to nepodaří, tak mi hrozí, že se časem neunesu, a to bych nechtěl.
Už nějakou dobu si tedy zvykám na změnu a čekám, až konečně nastane onen jedenadvacátý den a mé tělo si zvykne. Pokouším se snížit množství kalorií, které mé tělo dostává. Jednak tím, že nejím nic mezi třemi jídly, která tělu dopřávám, a také tím, že jsem zmenšil porce. Nechci držet žádnou dietu, protože těch jsem za svůj život zakusil bezpočet, ale bez valného úspěchu.
Jak už jsem zmínil, nějakou dobu si již zvykám na kaloricky trochu úspornější stravovací návyky a čekám na onen jedenadvacátý den. Paradoxně ale dny raději nepočítám. Mám obavy, že kdybych dvacátý den zjistil, že si tělo ještě nezvyklo, tak bych to vzdal. Jenže to právě nechci.
A tak bojuji dál a chci věřit, že už brzy, možná za měsíc nebo za rok ten jedenadvacátý den konečně nastane a mé tělo i mé nitro bude prožívat nejen radost z toho, že je mne o pár kilo méně, ale i z toho, že mému tělu stačí právě tolik, kolik dostává.
Páči sa mi,ako ste o tom napísali. Ja mám skúsenosť,že keď si niečo iba myslím a chcem, tak to nemá takú účinnosť, ako keď to niekomu poviem alebo dokonca aj napíšem, vtedy to už pociťujem ako akýsi záväzok, že to musím spraviť…držím palce, nech sa vám podarí, čo si prajete…
S obdivem smekám – a palce držím, ať ošklivá kila odejdou a zůstanou jen ta krásná!
;o)
Díky.
Hodně odvahy. Teď kolem svátečních dnů je to asi dost těžké.
Díky. Mám podporu manželky, tak snad mne zvládne ukočírovat, než přijde ten 21. den.
Vítám Vlastimila na Blogosféře a gratuluji jak k prvnímu článku, tak i k jeho rozhodnutí udělat něco s tělesnou schránkou. Určitě nebudu sám, kdo mu drží palce.
Tome, díky.