Růžová košile
Spím ve Tvé růžové košili,
ať cítím Tě aspoň na chvíli.
Na fotce zírám do Tvých očí,
u toho přemýšlím,
co dělat mám,
ať duše neotročí.
Polapeni v čase BYLO,
přelétávající rychlostí blesku TEĎ,
už nevíme, co je a není nám tak milo,
hledíme stále jenom vpřed.
Stát neumíme, ani TEĎ cítit,
lapeni strachy, jak bobtnající vřed,
který v srdci zraje a čeká, až ho někdo uvidí.
Jak osamocení vyhnanci z ráje,
vzdáleni jeden od druhého, vzdáleni od všech,
v pustinách sebe samotných,
kde na nás nikdo nevidí.
Ztracenci dní včerejších, kde růžová se smyla
a TEĎ se skrze modrou vpíjí do šediva.
Cesta je dlouhá, nikde značka žádná,
jen pouhý tlukot srdce ukazuje směr.
Najdeme se?
Ach.. Bi, kočko… ♥
Bohunko představ si, že se mi asi před dvěma lety samotně rozběhlo ještě tohle veršování. Mám toho plné šuplíky 😊měj se krásně a, díky
Pro mě smutné, ale přece s nadějí. Takže ne depresivní…Moc hezké paní Brigito. Krásný pondělní večer
Naděje nikdy neumírá…Je nesmrtelná. Tedy pro mě. Krásný den Vám přeji Jane
A to je moc pěkné……
Děkuji Vám Tomáši. Pěkné ráno. Třeba v růžové košili
Lubomíre děkuji za návštěvu a laskavé povzbuzení. Mějte se krásně