Zoufalá bezmoc
Vracel jsem se večerním autobusem. Seděl jsem vzadu a měl jsem přehled o dění v celém voze. Za řidičem seděl ještě jeden člověk, starší dáma, čelem ve směru jízdy. Proti mě pak pár….
Mezi námi byla ulička a jedna sada sedadel. On byl svalnatý mladý muž a jeho partnerka vypadala skoro jako pouliční pracovnice. Jejich hádka ovládala celý autobus. Přeslechnout nešlo nic. Pořád se to točilo kolem nějakého úklidu doma.
Nakonec ona vytáhla svačinu a začala jíst. Použitý ubrousek letěl volně na zem. On, aby se nenudil, vyndal fix a začal malovat po stěnách autobusu. Koukám na to dost vyjeveně, a při střetu s pohledem toho svalnatce vyloudím na jeho tváři pouze úsměv.
Přemýšlím, co s tím. Mám jim chování vytknout? Přiznám se, že na to nemám odvahu. Mám zvednout telefon a volat policii? I pokud se na mě svalnatec nevrhne a já se dovolám, tak než si ujasníme čím vlastně jedu, kde se to nachází, odkud přijede hlídka, tak pár bude 3x pryč.
Mezitím „dáma“ dojedla, zbytky z krabice vysypala na zem a prázdná láhev od minerálky by jí pod nohami asi překážela, tak jí odkládá na vedlejší sedadlo. Její partner mezitím dokončil několik nápisů a aby to asi bylo zajímavější tak fixem dělá čáry i přes celou plochu okna.
Přemýšlím co dál. Mám vstát a jít za řidičem? Asi by to šlo těžko, je za páskou a navíc oddělený dveřmi. A stejně bych musel projít kolem toho páru. Nevím, jestli bych vůbec byl dopředu puštěn.
Marně přemítám co tedy dělat. Vzpomínám si jak mnou vždy lomcuje vztek, když vidím krásnou novostavbu jak je posprejovaná. A tady mám jednoho takového škůdce přímo před sebou. Mé vnitřní já velí, dělej něco. Ale co?
Nakonec přichází zastávka a pár vystupuje. Ona jde ze dveří druhá. Tak ještě seberu odvahu a ukazuje na láhev jí říkám: „Paní, něco jste tu zapomněla.“
Ironii zjevně nepochopila. Asi si myslela že to myslím vážně. Tak mi i vážně odpoví: „To nevadí.“ A oba opouští autobus.
A já sedím dál jak zmoklá slepice. Zírám na pomalované okno a stěnu, na odpadky pod sedačkami a říkám si, co jsem mohl udělat? Co je špatně? Zoufalá bezmoc.
A jenom jsem si pomyslel, že i oni mají volební právo. I na jejich cestu autobusem dopravní podnik, potažmo my všichni, přispíváme přes dotace z našich daní. I oni si myslí, že jsou lidé.
Jo, v takové situaci je velká odvaha kritizovat. Musím se přiznat, že se mi párkrát stalo, že jsem vychovávala nějaké dorostence, byly to jenom děcka, stejně jsem měla srdce až v krku. Co kdyby si řekly, je nás víc… naštěstí přestaly dělat „rajt“… odešly a uklidily…
Každý to vnímáme jinak. Mně takoví lidé vždycky vyděsí. Nejen v té chvíli, kdy se setkám s takovými projevy. Vzpomínky na tu chvíli se mi zaryjí hluboko do mysli a drží se tam tak pevně, až mi to kazí dny. Moje mysl si hned představuje, jak tihle lidé v referendu rozhodují o budoucnosti čehokoliv a ještě húř, jak tito lidé potkají někoho kdo se jim nelíbí a kopnou si do něj. Myslím, že je dobře, že jste se s nimi nepustil do debaty ani nic jiného. Jste celý. Ale něco bychom s takovou “chátrou” dělat měli. Ale co?
Tome, u některých jedinců nemůžeš čekat jakoukoli logickou reakci. Nejspíše bys přišel o zuby, v lepším případě jen poničený oděv. I v případě zjištění totožnosti by se nejspíše nic nedělo. Rozložení inteligence společnosti popisuje Gaussova křivka a někteří jsou holt hodně, ale hodně vlevo.