Dívka, která napomínala lidi, co se chovali jako čuňata

Tlak okolí sebou nese stres, který většinou škodí zdraví. Přesto občas přináší zajímavé situace, protože člověk se pod jeho vlivem chová jinak než obyčejně.

Bylo brzy ráno a má původní představa, jak všechno vychytám, když si přivstanu, se vytrácela někam nahoru a posilovala mlžný opar, který se vznášel nad obchodním centrem. Po deseti minutách kroužení dokola se konečně jeden zákazník rozhodl k odjezdu a uvolnil mi místo pro auto. Ostatní to totiž taky vychytali. Dorazili čerství a odhodlaní ve stejný čas a tím pádem tady nebylo k hnutí. Stál jsem na parkovišti a bral si nákupní vozík s kolečky. Po krátkém přešlapování a vzdychání následovala cesta do víru závodů ve strkání mezi regály s potravinami.

Jednou rukou jsem tlačil nákupní vozík a ve druhé držel podrobný seznam, který se mi zdál dlouhý jako písemný rozkaz Napoleona při bitvě u Waterloo. Ostatně v oddělení s potravinami mi přišlo, že se ve válečné zóně právě ocitám. U bedýnek s ovocem se na zemi kutálelo několik speciálně vyšlechtěných jablek, bez červů a skvrn na slupce. Jednomu nedočkavci padaly z rukou, když se je snažil rychle nacpat do igelitového sáčku.

Chvilka zamyšlení mě stála drcnutí od vozíkem netrpělivého zákazníka přesně do míst, kde končí má záda. Otočil jsem se. Přišlo asi od čtyřicetileté dámy v těsném rozepnutém kožíšku, v jejichž očích jsem četl samé otázky a pokyny. Třeba: budeš tady čumět ještě dlouho nebo šup, šup, tak už maž. „Pardon,“ pronesla pohrdavě tónem, o kterém nebylo sebemenších pochyb, že nejde o omluvu, ale pobídku.

Vyrazil jsem dál do větší strkanice a snažil se už nakupovat a nepřemýšlet. I když mi nedocházelo, proč podle posledních průzkumů touží většina obyvatelstva po menších obchodech a zatracuje velké supermarkety. Asi proto, že se v obrovském prostoru lidí touží po blízkém fyzickém kontaktu, napadlo mě v momentu, když mi přes prsty u nohou přejelo kolečko dalšího těžce naloženého vozíku.

Bylo asi týden po vánočních svátcích a sobota ráno. Období, kdy nákupní horečka polevuje, ale dochází zásoby. Všechno bývá projedeno anebo vyhozeno a domácí ledničky je životně důležité doplnit. Štědrý den připomínaly už jen blikající žárovičky na stropě a obrovský umělý stromek v rohu obchodního centra, celkem nevkusně nastrojený. Atmosféru zneklidňovala rychlejší hudba než obvykle.

Bez úrazu jsem rychle zdolal celé válčiště. Mezi výhody nákupního seznamu patří skutečnost, že si ho lze dopředu sestavit podle toho, jak jdou za sebou regály se zbožím. Když jde člověk na nákup po sto padesáté, není problém si cestu zapamatovat.

Po namarkování mi pokladní, s unavenýma očima už v devět hodin dopoledne, předala účtenku a pronesla suše :“Soutěž.“ Hlavou pokývla směrem k informacím a potom se věnovala dalšímu zákazníkovi, který se zrovna pokoušel poskládat šikmou věž v Pise z balíků toaletního papíru. Při pohledu do nákupního vozíku bylo jasné, proč jich potřebuje tolik.

K pultu s informacemi vedla dlouhá fronta. Nejradši bych si na ni vykváknul. Jsem však průměrný muž, toužící po novém a lepším automobilu. K němu stačilo vyplnit formulář, napsat číslo účtenky a mít trochu štěstí ve slosování. Zasněně jsem myslel na nové auto, když na mě konečně přišla řada.

Z druhé strany pultu stála mladá dívka, tipuji středoškolačka, patrně na brigádě. Měla na sobě černé kalhoty, bílou košili a oranžovou vestu s logem obchodního centra, stejně jako ostatní personál. Kaštanově hnědé vlasy, v obličeji jemné rysy a místo očí mrkačky makové panenky. Vypadala jako malá holčička. Obsluhovala dvě řady. V jedné stáli průměrní muži toužící po novém autu a ve druhé sběrači bodů za nákupy, kteří si chodili pro různé zboží. Občas někdo předběhl, aby se zeptal, kde najde kečup či krmení pro kočku. Měla ještě jeden úkol. Hlášení do reproduktoru. Například když někdo ztratil dítě nebo parkoval na místě pro invalidy.

Současně s ní mluvili minimálně dva lidé, kteří se navzájem překřikovali. Dívka nestíhala a v obličeji byla celá rudá. Na čele jí stály kapky potu a svoje mrkačky měla rozšířené.

Nadechoval jsem se k požadavku na soutěžní formulář, když v tom se přiřítila starší prodavačka menší postavy s naštvaným obličejem.

„Hlášení!“ vykřikla rozčileně.

Dívka se otočila: „Cože?“

„Hlášení, chci hlášení. Hlášení! Všeho nech a začni hlásit? Od toho jsi snad tady? Ne? Hned.“

Dívka nevěděla, co má dělat. Právě řešila problém s reklamací žehličky a obě fronty se neúprosně prodlužovaly. „A co mám dělat?“

Prodavačka zakoulela očima: „Hlásit! Prasata. Lidi jsou strašná čuňata!“. Někteří zákazníci v první linii fronty na informace vrhali pohoršené pohledy.

Dívka zoufale stála mezi problémy týkajících se žehliček, kečupů, krmení pro kočky, formulářů, dětí, aut a prasat. Rozmýšlel jsem se, že jí ulevím. Svého snu v podobě nového auta se, ve prospěch jejího zdraví, vzdám a odejdu.

„Ale co mám hlásit?“ vykřikla dívka a v očích se jí objevily slzy, mezi kterými starší neodbytný zákazník trval na informaci o urologickém čaji, protože neměl brýle, aby si přečetl, jak se připravuje.

„Ať si ta prasata nesedají na prázdné pulty od chleba a rohlíků, přece!“ odpověděla rozlobená prodavačka a zdůraznila: „Nech tady těch zbytečností a hned se pusť do hlášení nebo jdu za šéfem!“ Otočila se a šla pryč.

Její odchod byl impulzem i pro mě. Mávl jsem rukou, vykašlal se na formulář a šel. Právě jsem se s plně naloženým vozíkem blížil k proskleným dveřím s fotobuňkou u východu, když se z ampliónu ozvalo:

„Prosíme všechna prasata, ať si nesedají na prázdné regály od pečiva. Opakuji hlášení! Prosíme všechna prasata, ať si nesedají na prázdné regály od pečiva!“

Zarazil jsem se, zastavil a vybuchl smíchy. Zajímavé bylo, že jinak skoro nikdo. Pokud nepočítám dvě chechtající květinářky, které kousek ode mě vázaly kytky, řehtající se starší paní z vedlejší trafiky a pána plácajícího se do kolen a sedícího na lavičce u zařízení na vratné láhve. Většina lidí byla hluboce ponořena do svého zboží a svých myšlenek a hlášení neslyšela. Ostatní se nesmáli, někteří jen nevěřícně kroutili hlavou.

Dívka stála u pultíku a držela si pusu. Vzlykala. Přes celý obchod k ní běžel tlustý muž v černých kalhotách a bílé košili. Měl ji vykasanou a jeho břicho se při pohybu nevábně pohybovalo zleva doprava a zpět. Mával rozčileně rukama. Její vedoucí.

K dívce utíkal ještě někdo. Prodavačka z pečiva. Objala ji kolem ramen a vložila do ruky velikánskou čokoládu. Byla jediným člověkem v okolí, který šel dívku utěšit. Když doběhl zpocený vedoucí, chtěl se do ní pustit, jenže se na něho vrhli zákazníci ve frontě. První zaútočil vytrvalý pán, který stále nedostal informaci o správném vaření čaje. Druhým byla dáma středního věku, která vedoucímu rozhořčeně sdělovala, že její kočka doma hyne hlady a přitom ona pořád neví, jestli ty nové granule obsahují éčka. A třetí jeden z průměrných mužů, který si přišel vyplnit formulář se soutěží o auto a otráveně oznámil, že zatímco tady všichni blbnou, došla náplň do propisky.

Šéf se začal potit ještě víc a na bílé košili se mu objevily velké mokré mapy. Vypadal, že chce utéci, jenže dívka byla momentálně nepoužitelná, takže se zákazníkům musel věnovat sám. Určitě mu zrovna došlo, že služba na přepážce s informacemi patří v jeho oddělení k těm nejtěžším.

Právě v ten okamžik i jemu začaly stékat malé kapky stresu do džbánu, který jednou přeteče…

Psáno pro blog iDNES.cz

Píseň Jaromíra Nohavici Tři čuníci zpívá Dagmar Patrasová. Zdroj YouTube.cz