Proč jsem se před … roky narodila?

***

Stalo se před velmi dlouhou dobou, nevím kolik let mi tehdy bylo nebo vlastně bude, až se to stane.

Zatím to vypadá dost chaoticky, že?! Ale čtěte a pochopíte.

***

„Tak tě tu pěkně vítáme. Tak tě tu pěkně vítáme.“ Dvojhlasně skoro zpěvem odříkávají naučenou frázi.

Lucius a Fanuel. Úžasný, voňavý a přitažlivý čert a malý zavalitý anděl…

Copak mají asi za lubem?

„Tý jo, ahoj, tebe já znám.“ Maličký andílek vypadá přesně tak, jak jsem ho popsala v předchozím příběhu. Zvláštní! Že bych měla tu moc, oživit mé hlavní hrdiny? Blbost. Nebo né?

„A tebe taky.“ Červenám se, protože pekelník mě prostě bere a on to ví a já taky a vždycky oba přesně víme, na co myslíme. Nejradši bych mu skočila kolem krku.

Bělostný se taky trochu červená, úplně na mě zírá. Když pohlédnu, kam tak čučí, zjišťuju, že jsem úplně nahá!

JEŽÍŠ!

Tfuj! odplivne si ten chlupatý.

Zablejskne se!

Schovávám se rukama, ale mezi námi, moje proporce jen tak schovat dlaněmi nejdou, že?! No co, Lucius mě zná a maličkému to přece musí být jedno, když je anděl, nebere mě jako ženu, bere mě jako další kus.

Počkat?! Kus? Jako další v pořadí.

Kde to vlastně jsem?

Vůbec to tu nepoznávám. Divné, tiché místo, které se mi ani trochu nelíbí. Copak to na mě zase můj čertík vymyslel? Kolem krásné husté mraky, ne jako před deštěm, ale jako v ráji.

V RÁJI??? To ne!

„Pro Boha?!“ Vykřiknu, Lucius si opět odplivne a Fanuel se zatetelí.

V tom okamžiku se zjeví…ON. Otec nejvyšší.

„Volala jsi mě?“ Úsměv z jeho tváře se vytrácí hned, jak mě spatří.

„Ježíši Kriste!“ Zalomí rukama a pokřižuje se. „Zase ona?“

Čertisko znovu fluše, andělíček pokrčí rameny, pak oba kývnou.

Zase já???? Jak to myslel?

Pán Bůh si odříká otčenáš, protože bral jméno boží nadarmo a pak se se znechuceným obličejem dívá někam za mne. Ukazovák směřuje na mou osobu.

„Tohle nebude vůbec jednoduché.“ Otře si už teď zpocené čelo. Odfrkne si.

Zvláštní situace, vždy rozumný chlupatec koulí očima všemi směry, jen aby nepohlédl do očí jemu. I pernatec uhýbá špičatému pohledu. Oba jsou z něj neklidní.

„No, tak jo.“ Sedne si Bůh na schod a schová hlavu do dlaní. Vypadá trochu naštvaně, trochu rozhozeně.

Asi jsem mrtvá. Kruci!

„Ano, jsi.“ Zašeptá Luciusek. „Ale to není nic nového pod sluncem.“

„Umřela jsem, pitomče!“ Snažím se mu vysvětlit, že už zase lítám v průseru.

„Už jsme si zvykli, není to poprvé…“

„Cože?“ Náš šeptající rozhovor ukončí nejvyšší pokynutím ruky.

„Tak, jak je na tom teď?“

Otevře velkou knihu, na jejíž obálce stihnu přečíst „…… Bohunky Jakubcové“. Že by mne nějaké vydavatelství přemluvilo ke knížce? Je ale pěkně tlustá.

Bůh v ní dlouho listuje. Chvilkama se spokojeně usmívá, chvilkama zamračí. Já vím, nepíšu vždycky moc košér. Na Boha je to asi silný kafe!

Otáčí stránku za stránkou a já se natahuju, abych se mohla kouknout. Vidím obrázky, spoustu obrázků, nějaké psaní ale hlavně obrázky. Počkat, počkat, tam nejsou obrázky…, ale obrázky s velkým ‘O’!

Panejo! vždyť to jsem já. Já a můj první… a tohle zase já a můj poslední…no o tom tady radši nebudu psát.

Náš čtenář dál prohlíží tu divnou knihu. Už vím, že to není moje kniha, ale kniha o mně! To je asi mnohem horší.

Očima zajukám na Luciuse a obočím zatřesu, aby věděl. On rukama naznačí: Klídek…

Ale já se nemůžu uklidnit. V mozku se mi prohání myšlenky jako divoký zvířata, nestíhám.

Pan důležitý čte dlouho a já se začínám nudit. Lucius se přidává ke mně. Hned ucítím jeho vůni. Hm… Jeho ocas se mrská a šimrá mne po lýtkách.

„Nech toho!“ Varuju ho, teď se fakt nic podobného nehodí. Vypadá to, jako kdyby se rozhodovalo, co se mnou bude dál. Lucius nepřestává a já se po něm oženu. Bůh hlučně zaklapne tu těžkou bichli a tím naši hru ukončí.

„Katastrofa! Co si myslíte?“ Hledá útěchu u těch dvou.

„Já myslím, že k nám jít tedy nemůže.“ Začíná Lucius. Jeho slova mne děsí.

„Je moc hodná a mohla by nakazit populaci, dobrota je pro peklo kříž. Málo zkažená!“ Mrkne na mě a pošle mi vzdušnou pusu. Aha, odříkávaného největší krajíc… hraje to dobře.

„No…, hodná?“ Uvažuje nahlas Bůh. „Málo zkažená? Čemu Luciusi říkáš málo?“

Čert jen mávme rukou. Diskuze pokračuje.

„Čtu tady, že opět dělala stejné chyby a dokonce chtěla být nevěrná.“

„Ale nebyla jsem!“ Skočím mu rychle do řeči. Rukou mne zastaví.

„My moc dobře víme, jak to tehdy bylo… Chtěla si a to bohatě stačí.“ Zamračeně přemýšlím. To odsouzení se mi zdá nespravedlivé.

„Můžu něco?“ Hlásí se maličký Fanuel. „No, jestli můžu prozradit…, vzpomínám si…, ona se přece líbala.“ Všichni tři nadskočíme.

Rychle kouknu na Luciuse, ten se dívá záměrně jinam, neví kam s očima.

„Líbala se s CIZÍM mužem, osobou nebo bytostí!“

Jeho ručka chce vyletět a ukázat na pachatele… Zadržím ji. Nemám slov, polknu na sucho a doufám, že ta slova nikdo neslyšel. Bohužel, to vypadá jinak…

Ten práskač! Měla jsem o něm v minulém příběhu napsat něco mnohem horšího, měla jsem z něj udělat ještě většího feťáka a zpitku!

„Vážně?“ Otočí se ke mě Bůh. „Vážně jsi tak nenapravitelná?“

Nenapravitelná??? Vůbec nerozumím.

„Ano, líbala se…“ Zašeptá rohatec sám pro sebe a dotkne se svých rtů. „Moc dobře si to pamatuju, hmmmm…“ Zasní se.

„A co ty fotky?“ Začne konverzaci malý udavač, ale můj pohled ho hned zmrazí. MLČ!

„Jaké fotografie máš na mysli? Že bych něco přeskočil?“ Bůh zvedne obočí až k čelu a zase listuje v knize. Hledá, ale zřejmě nic nenachází. Pak si nás všechny tři pozorně prohlíží.

Pohledem se mne ptá. Krčím rameny. Fanuel skloní hlavu k zemi a nohou okopává kamínek.

Jen Lucius větří. Jaké fotky? Posunky se ptá? Já nic.

Pán pokývá a už se radši neptá. Možná má strach, že by se ještě něco dozvěděl. Dlouho přemýšlí. Potom…

„A ty? Kampak bys chtěla, kdyby sis mohla vybrat?“ Vznese zajímavou otázku.

Můžu si snad vybrat sama? Ani na vteřinu neváhám.

„K Luciuskovi.“ Vykřiknu a hned mne ta odpověď samotnou zarazí. Oba bělostní zvednou obočí. Luciusek si mne ruce.

„Ne, ne. Počkat“ Jsem tak nerozhodná! „Promiň můj milý,“ otočím se k mé touze. „Chtěla bych, moc bych chtěla, vždyť sám víš, že…, ale když nám to nevyšlo za živa, asi nám to prostě není souzeno. Mrzí mě to, ale… Tam nahoře,“ ukážu nahoru, ale nikdo mému gestu nerozumí. Pán Bůh ukáže směrem za jeho zády, „aha… ano, tam, tam za ním, jsou mí nejbližší. Mám tam Hanku, Jozífka, Růženku i Jarušku, je tam Gábinka a Luboš, Tom, Lulu i Benýška. Bolí mne bez nich srdce. Opravdu moc mi chybí. Chtěla bych zase být s Benýškou, chtěla bych pokecat s tátou a probrat, co si dlužíme, pozdravit babičky a obejmout je.“

Už bez zábran brečím, už si nehraju na silnou. Nechám to tak, nestydím se, uvědomuju si, jak moc bych ztratila, kdybych poslechla jen moje srdce a šla za Luciusem. Pekelník chápe, pokyvuje rohama, ale v jeho očích vidím mokro?

„V poho.“ Řekne, ale nepokojně dupne kopytem.

„Víš,“ stoupne si nejvyšší dobrotivec a dojde blíž.

„Nejsi tu poprvé a mezi námi, stále opakuješ ty stejné chyby a dokonce děláš i jiné nemorální věci, které jsi třeba v minulém životě nedělala.“

„V minulém?“ Divím se. „Jsem tu zase?“ Nikdo mi nechce nic vysvětlit.

„No dobře, není to žádný anděl, má svý mouchy, ale k nám do pekla ji prostě nechceme! Vždyť ona by byla schopna nám uhasit oheň. Ona je přírodní úkaz, vždyť se na ní podívej.“ Ukáže mým směrem. Asi jsem se ho trochu dotkla, doufala jsem, že za mě bude bojovat a on mne náhle nechce. „Víš, jak těžce se rozdělává takový věčný plamen?! Jsme rádi, že ho jen tak tak udržujem!“ Chápu, urazil se.

„No, počkat,“ vloudí se do řeči anděl. „K nám taky ne! Co kdyby zapálila nebe? Znáš ji…“ Ukáže na moji osobu a všech šest očí mne propaluje do morku kostí. Jednohlasně pokývají hlavou.

Ani do nebe?

Nikde mě nechtějí? To jsem zase dopadla…

„Je nebezpečná…“ ztiší hlas Fanuel a tajně na mě ukazuje palcem.

„Já?“ Chci se bránit.

Bůh opět jen nastaví dlaň a mně dojdou slova. Proč se mi před ním nedaří vysoukat ze sebe kloudnou větu?

„Ale podle našeho kodexu by neměl člověk víckrát než dvakrát opakovat očistec.“ Ajajaj, kodex? Nic pro mě… Opět něco poruším (nebo jsem porušila?), znám se.

Bůh se drbe v řídnoucích vousech na tváři. Mudruje, hlavina mu šrotuje, občas se kousne do rtu a zamračí se, pak se zase jeho tvář vyjasní.

Co se mnou asi bude?

„Po kolikáté že tu je?“ Lucius bojácně natahuje prsty a na nich ukazuje číslovku šest!

„COŽE?“ Pán Bůh klesne v kolenou. „To bude průšvih, jak já to sám sobě vysvětlím, že zrovna Bohunka má taková privilegia?“ Kroutí hlavou a vůbec se mu nechce vyslovit to rozhodnutí nahlas. Má mě totiž opravdu moc rád, má pro mě slabost, vždyť podle toho nosím jeho jméno, ale nesmí nikomu nadržovat. Je přece neutrální.

„Ach jo, co mám s tebou, moje milá, dělat?“ Dojde až ke mě a lehce mne pohladí po ramenech. Pak se usměje. „Ty jedna, Bohunko… Děláš nám to těžké, ale už si začínám zvykat.“

Líbne mne na čelo. Najednou se ponořím do husté mlhy. Z dálky slyším dva ztrácející se hlasy.

Luciuska, jak na mne volá, že se opět uvidíme, že si mne najde a budeme pokračovat v našem započatém… Sice tomu vůbec nerozumím, ale už se moc těším…

A hlas Fanuela, abych o něm nezapomněla napsat. Jak nezapomněla?, vždyť o něm jsem už jednou psala.

V téhle chvíli už nechápu vůbec nic.

Cítím obrovský tlak na hlavě. I ramena mi něco svírá. Bolí to. Nějaká velká síla mne tlačí v lepkavém vodě někam na světlo.

„Ááááááááááááááááá….“ Křičím z plných plic, je mi zima a strašně moc chci maminku.

Někdo mne drží a odnáší do teplé sprchy….

„Je to holčička…“

„Moje Bohunka…“ Slyším unavený hlas mojí mamky.

Můj mozek vymazal všechny vzpomínky na čertíka i andílka, teď chci jen mamku a teplo její náruče, mlíčko a postýlku.

***