Hlavně ať se staříci nenakazí
Je jim oběma už hodně přes 80. Ale čilí jsou a hlava jim stále pálí. Jejich dcera je objednala na ono dnes blahoslavené očkování proti Covidu. Háček byl v tom, že až na druhý konec Prahy. Co s tím?
Dcera v daný termín čas neměla. Zbylo to na snachu. Jako ostatně již mnohokrát před tím.
„Bořku, tak je tam odvezem autem,“ sdělila svému muži, neřidiči. Ten dokonce auta dlouho nenáviděl, protože je považoval za zdroj veškerého zla lidstva. Když jeho manželka po mnoha letech jedno pořídila a konečně se mohla přestat tahat s nákupy, tak to skoro nevydýchal. Jenže problém byl v tom, že Lenka neřídila moc často a ani moc ráda. A představa jet přes celou Prahu po neznámé trase do neznámých končin v Krči v ní budila již několik dnů dopředu špatné spaní.
Své švagrové, která oba staříky objednala a která ve zdravotnictví pracuje, se radši dopředu vyptala nejen na to, jak to v té Krči chodí, kam zajít, kde se nahlásit, co vzít s sebou, ale i na to, kde se tam parkuje a jak se tam zajíždí. Přípravy prostě byly dokonalé.
„Vezmem si dovolenou a pojedeme tam s nimi oba,“ udělovala Lenka svému muži instrukce před dnem D, „každý tam budeme aspoň na jednoho, kdyby se jim udělalo špatně, nebo bylo potřeba něco udělat. Hlavní je, že nebudou muset jet veřejnou dopravou, ani taxíkem a nemohou se nikde nijak nakazit.“ Bořek je totiž takový nepraktický člověk a sám by nic zorganizovat, natož provést, nedokázal.
Přípravy pokračovaly až nastal onen velký den. Všichni čtyři se nasoukali do malého Renaulta a posádka vyrazila vstříc svému osudu v prostorách velké Prahy.
Někde na jižní spojce se najednou děda Lenky zeptá: „Proč jedeš tudy?“
„A kudy bych měla jet? Navigace mě tu takhle vede,“ v klidu odvětila Lenka a dál se usilovně soustředila na zvládání velkého provozu.
„Já že autobus to jezdí jinudy,“ pokračoval v klidu děda.
„Coooo?“ vmísil se do konverzace konečně dědův syn Bořek.
„No my jsme si včera s babičkou zajeli se do té Krče podívat, abychom věděli co a jak, kde to vše je, jak to tam chodí, no a ten autobus to jel jinudy,“ sdělil děda zcela samozřejmě šokované posádce vozu na předních sedadlech.
PS: opravdu se stalo. Akorát jména jsou pozměněna.
Pobavilo 🙂 Tyhle manévry zažíváme s mou matkou, která nakonec samostatně vyrazí třeba do lázní vlakem. Teď tedy sedí doma, poněkud už nervózní, že nemůže nakupovat všude tam,kde byla zvyklá.A očkování si prý zajistí přes svého doktora v nemocnici. Je jí 84 let.Včera jsme zdolávali závěje při vystupování z MHD, musela totiž do města, něco si umínila…
🙂 Povedené.
krásne, a áno, presne, to je zo života, to nevymyslíš…snáď to staříci prežijú bez újmy na zdraví…držím im palce…
Jak jsme si my pečující podobní. Ta příprava na bitvu byla u nás naprosto stejná. Po všech těch zmatcích kolem se není co divit. Na konci řetězce však byla organizace perfektní. Jiný svět.
Mám rád tyhle historky ze života…..