Jak správně nakreslit krásnou nahou ženu?

Není to jen tak. To už musí být umění. Nemůžete ji nakreslit jen tak. Musíte mít předlohu nebo alespoň sen, představu. Já vím, jak bude ta moje vypadat.

Jedničkou. Ta je nejměkčí a dobře se maže. Dokáže jemné linky, ale i silné čáry, které budu potřebovat.

Zatím jen slabý náčrt.

Nechci komplet, jen ty správné detaily. Začnu malým úzkým obdélníkem, kde? Úplně nahoře. V budoucnu to budou rty. Vím, že nad ním chybí ještě trojúhelník a dvě hezké kapky, ještě nejsem rozhodnutý, zda je tam chci.

Co dál?

Jasně vidím, že bude mít krásné štíhlé tělo a velká těžká prsa. Takže naznačím ramena a v místě prsou zatím jen dva kruhy. Hm.. dobře ještě dva malinké kroužky.

Pupík. Malinký oválek.

Velké krásné a vzrušující ypsilon. Tam se moje tužka zastaví a několikrát objede to místo. Znovu a znovu se k němu vracím a obtahuju. Palcem trochu rozmažu. Už teď je sexy.

Od ramen pokračuju dvěma přímkami, které budou jednou pažemi. Povedou nahoru, aby bylo vidět podpaží. Zatím nedodělám prsty, možná, že ani nebudou.

A jsem zpět u ypsilonu. Ještě několikrát ho máznu prsty, až se mastek skoro ztratí. Boky bude mít větší. Dvě velké závorky. Stehna a lýtka jsou čtyři linky, které končí úzkým kotníkem. Budou prsty? Nemohu se rozhodnout.

„Budeš nádherná!“ Usmívám se na ní.

Jdu si uvařit kafe. Na tohle potřebuju více času. Usrkávám tu horkou kávu a prohlížím si ji.

***

Začnu rty. Budou vášnivě pootevřené? Pěkně tvarované. Dokresluju další a další linie a nemohu si vybrat, která je správná. Poodstoupím, ano, tahle linka je dokonalá.

Jako by se pohnuly? Ano, pootevřela je. Užasle hledím na plátno.

„Ještě oči, prosím…“ Říkají ty rty.

Nechtěl jsem už dnes pokračovat, ale když tak hezky prosí.

Přistoupím a tužkou opatrně tvaruju oči. Náznak víček, husté dlouhé řasy… Zvětšené zorničky, upřený pohled. Ještě jsem rozmazal konturu kolem očí. Trvalo mi to dlouho, než se mi líbily, chtěl jsem, aby oči zaujaly jako první.

„To bude asi stačit.“ Řeknou její rty a usmějí se. Zamrká, pak oči zasněně přivře. Výraz jejích očí a úsměvu je bezkonkurenční. Když zvonu prozře, podívá se mi zpříma do očí. Uff, ten hříšný pohled. Ještě nemá ani tělo a já už přemýšlím o blbostech. Sklopí oči do míst, kde budou prsa. Posmutní.

„Myslela jsem, že už jsem krásná.“

„Jsem teprve na začátku…“ Snažím se jí povzbudit.

„Prosím… ruce. Potřebuji ruce, abych se mohla dotýkat.“

Měl jsem sice v plánu dotvoření hrudníku a klína, ale když si přeje ruce… Ať je po jejím.

Upíjím studenou kávu a beru do ruky jinou tužku. Po dlouhém pohrávání si s linkou zůstanu konečně spokojeně stát a prohlížím si dílo. Paže tak krásné a jemné.

„Děkuji, jsou nádherné.“ Říká a pohladí si obličej. Sahá si na rty a pak přejíždí přes řasy.

CRRRR!!! Zvonek.

„Promiň, musím dnes už končit.“ Přikryju ji bílým přehozem.

„Ne, prosím, chci si prohlížet místnost.“ Nechám látku spadnout na zem. Omluvně odcházím, nechce se mi, ale mám jiné povinnosti.

***

Celý den jsem nemyslel na nic jiného než na ní. Jak spolu budeme tvořit „ji“.

***

Zmáčknu vypínač v ateliéru, pohled na můj výtvor mne vyděsí.

Její oči jsou opuchlé, tváře zmáčené, jedna ruka zakrývá místa, kde mají být ňadra a druhá schovává klín.

„Ach…“ Ukápne další slza.

„Co se stalo?“

Její rty jsou pokroucené žalem. „Tam na druhé straně jsem zahlédla tělo,“ ukáže směrem, kde stojí zrcadlo. „Moje tělo, ono není dokonalé. Všechno, všecičko tam chybí.“

„Ano, ještě nejsi dokreslená. Vždyť jsem teprve včera začal.“

„Nemám prsa? A nemám ani klín. Ani boky…“ Opět se rozpláče.

„Neboj se, dáme to pořádku.“

„Ještě dnes? Prosím, nechci se ráno probudit a vyděsit se.“

„Mám tu s tebou být celou noc?“

„Ano, prosím.“

***

Začínám nohama. Moje ruka má přesné rozkazy dodané fantazií. Nohy dlouhé, štíhlé, jako nohy tanečnice.

„Přistavíš mi, prosím to zrcadlo blíž? Chtěla bych se dívat.“

„Jistě.“ Usměju se na ní. Je tak dychtivá a přitom stydlivá. Rukama si zakrývá hrudník. Stydí se, že stále nemá své přednosti.

Tužku jsem už dávno vyměnil za uhel, více stíní a je s ním lepší práce. Prsty mám celé černé, ale dílo se daří.

Ona se spokojeně usmívá. Vůbec mi do toho nemluví. Líbí se jí vše, co kreslím. Když detailně malíčkem roztírám vrstvu černě po prstech u nohy, směje se nahlas… úžasné, je lechtivá. Pečlivě konturuju nárt a prohnutou klenbu na levé noze. Nejsem spokojený.

Jdu si uvařit kafe. Už jsem unavený. Vidí to na mě. Snaží se mne rozptýlit pobrukováním písní. Hlas má příjemný a její zpěv roztomile falešný.

Naklání hlavinu ze strany na stranu, prohlíží si nohy, boky, prsty. Rukama přejíždí po krku a ramenech. Ústa v mírném úsměvu, oči veselé.

Konečně se mi povedly obě nožky. Jsou k zulíbání.

„Co teď?“ Dívám se na její křivky. Boky trochu širší, mateřské, nohy taneční, jemné paže a dlouhé prsty. Ještě vystínuju pozadí.

„Chceš prsa nebo klín?“

Sundá ruku z plochého hrudníku: „Teď prsa, prosím.“ Druhou se ještě snaží, samozřejmě úplně zbytečně, halit rozkrok.

Nejdřív obrys. Jedu už od podpaždí a vytvářím tu správnou křivku. Oblouček a velkou šmouhu, stín onoho velkého pahorku. Druhé ňadro je úplně jiné. Z jiného úhlu, v jiném stínu, jinak postavené. Ona se celou dobu usmívá štěstím. Tvoří se jí prsa. Prsty rozmažu stín a silnějším tlakem uvolním větší množství uhlu, který budu potřebovat ke stínování.

Vzdychne a skousne rty. Usměje se a zastydí se. Bradavky se vztyčí a po celých prsou ji naskočila husí kůže. Vzhlédnu k ní nahoru. Hrudník vtahuje hluboko do plic čerstvý kyslík a oči se přimhouří.

„Mám přestat?“ Zeptám se. Nechci být vlezlý.

„Ne, kreslíš moc hezky.“ Husí kůže jí už prostoupila celé tělo. Bradavky trčí. Pečlivě kontroluje tvar. Prsty i dlaní se hladí. Brnkne o bradavku a její odraz v zrcadle se na sebe usměje. Je spokojená.

Už jsem docela vyřízenej. Nejradši bych šel spát, ale copak ji tady takhle můžu nechat? Jdu si pro další kafe.

Když se vracím do ateliéru, zůstanu stát za rohem a dívám se na ni. Prsty se dotýká rtů, pak dlaní pokračuje po ramenech až k prstům. Na bříško a jemný malinký pupík. Vrátí se k ňadrům a dlouze, svědomitě se mazlí. Oči zavřené, už se na sebe nedívá. Vnímá jen sama sebe.

Tohle šmírování mne vzrušilo. Vzrušila mne kresba?

Zakašlu a ona přestane. Uff.

Teď tedy to nejhlavnější.

Rozkrok.

„Mám stát takhle?“ Zeptá se a překříží nohy. Ano, tohle by bylo lehké kreslení, jen trochu stínu a pár chloupků. Pokrčím rameny.

„Nebo tak?“ Rozkročí se. A safra! Tohle je tedy postoj. Moje představivost jede na plné obrátky. Tohle bych uměl. Jsem puntičkář, nic bych nevynechal. Nejradši bych ji dokreslil právě nějak takhle.

Rozpřáhnu ruce: „Je to jen na tobě.“

„Můžu si vybrat? Opravdu můžu?“ Pokývám. Schová obličej do dlaní a pak zašeptá. „Rozkročeně…“

Pošimrá mne v podbřišku.

„O.K.“ Jsem přece profík, nemůže mne rozhodit jeden akt.

Když už poněkolikáté dotahuju černí to správné místo a prstem rozetřu přebývající prach, všimnu si, že její hrudník opět zhluboka popadá dech.

Uhel mi v tomto místě začal vlhnout a já nemohu stínovat podle svých představ. I prsty mám lesklé. Vážně?

Podívám se na ní: „Chci to.“ Skoro neslyšně zašeptá své přání a já nemeškám. Skláním se k jejímu chmýří…

***

Probudím se zpocený. SAKRA! Neváhám a jdu se podívat na můj výtvor.

Rozsvítím. První, čeho si všimnu je zrcadlo. Je přišoupnuté před obraz… Odsunu ho a dívám se na ní. Stojí ve velmi rozkročeném postoji, na tváři zvláštní, tajemný, vzrušující pohled. V klíně rozmazaná barva…

„Byl to jen sen?“ Pohladím prsty její bradavky.

Možná, ale krásný!