Ach ta láska…

Když si poprvé vstoupil do mého těla, do mé mysli, do mého srdce…, jako bych dostala nový důvod žít.

Kap, kap,kap…

Zkouším na něj nemyslet, ale ten zvuk přichází tak silně, že přebije všechny mé myšlenky. Kap… Kap… Kap… Nesnáším to! Kolikrát si sliboval, že to opravíš? Snad tisíckrát. Otáčím k tobě hlavu, ale tvůj pohled je zamyšlený. Díváš se někam za mě, do dáli. Proč už se nedíváš do mých očí. Milovala jsem, když jsme sedávali na lavičce, já na tobě, naše klíny přitisknuty k sobě. Naše oči se na sebe smály a říkaly vše.

Milovali jsme se! Už je to dávno! Kdy to skončilo? Proč? Kráčím k tobě a beru tě za ruku, neopětuješ mou lásku, moje dotyky. Chtěla bych vrátit čas do doby, kdy jsme se dotýkali jeden druhého. Když jsem seděla nahým zadkem v tvém rozkroku a tys mi hladil pod košilí záda. Když tvoje ruce putovaly po zádech k podprsence a prsty obratně rozepínaly oba háčky. Když si osvobodil moje prsa a pak je kolébal v dlaních. Když ruce sjížděly od prsou k pupíku a pak do klína a tam… hm…

Zkus se mě dotknout. Vedu tvou ruku přesně na to opuštěné místo. Tam, kde jsme vždy srostli v jednoho člověka, v jednu duši, v jednu lásku. Nechce se ti. Tvoje ruka tam odmítá sahat. Proč? Vždyť to bylo tak krásné! Vždyť jsme se tak milovali!

„Kap… Kap… Kap… „KRUCI!“ Zařvu vzteky a jdu to utáhnout. Vždycky si říkal, že to moc utahuju, že těsnění pak prosakuje. Je to jedno. Utahuju kohoutek vší silou. Zvuk přestává. Najednou se rozhostilo ticho. Není ani slyšet tvůj dech. Natahuju uši, ale nevychází žádný zvuk.

Bzzz… Do okna zuřivě mlátí houf masařek, které chtějí vylétnout ven. Jaro už přechází pomalu v léto a v místnosti je horko. Horko a neskutečný smrad. Musím tě opět vykoupat, otvírám okno a větrám. Vím, nemůžeš za to! To já! Já za to můžu, špatně se o tebe starám. Jsem špatná žena. Napravím to hned teď. Do lavoru napouštím teplou vodu a houbičkou otírám tvoje tělo.

Miluju tě. Vždycky jsem tě milovala. A vždycky budu. I když si pro mě přijdou a odvedou mě od tebe. Moje mysl a srdce navždy zůstane tvoje. Slibuju. Líbám tě na ústa, na krk, strašně mi chybí tvoje účast.

„Máš smutné oči.“ Jednou si řekl. Smála jsem se a přesto se ti to zdálo. Vzal si mne do náruče a ochránil mě. Tehdy naše láska vzplanula. Naše noční tančení, popívání a pak dlouhé milování až do rána. Nejkrásnější období. Žili jsme jen pro sebe. Pak si ale poznal ji. Byla tak lehce k mání a ty ji moc chtěl. Vykuřoval si pak celé dny, v očích nevidomý úsměv a tvoje povaha začala vykazovat známky nebezpečí. Marjánka! Tak ti zatemnila mozek. Po čase ti nestačila a tak si přitvrdil.

Naše láska se ztrácela. Já se ztrácela s ní. Ty ses ztrácel. Celý svět byl ztracený. Už jsem to skoro vzdala, když si mi přinesl to malé zatoulané štěně. Jemně si ho hladil a já měla pocit, že se vracíš. Ale byla to pouze iluze. Po dlouhé profetované noci ses probouzel nadržený a tvoje láska se změnila v pouhý chtíč. Jednostranný chtíč. Chtěla jsem odejít, ale vždy si mne přemluvil. Tak si mě ovládal, tak si mě vlastnil.

Rozbité talíře, nábytek, který si rozštípal na třísky jen proto, že si neměl zrovna náladu. Moje podlitiny se hojily pomaleji, než přibývaly. Stejně jsem tě milovala, když si mě vzal za ruku a vyznal mi lásku.

Občas se stalo, že naše milovaní bylo jako poprvé, že naše těla souzněně tančila ve víru vášně a touhy. Hudba hrála a my ploužili v objetí a žhavých polibcich. Byl si tak skvělý. Opět jsem tě milovala.

Pak se jednou ztratilo naše miminko Beník. Štěně vyrostlo v chundelatou kuličku, která tě obtěžovala svojí přítomností.

„Jednou ho stejně utopím.“ Smál ses a já to vždy oplakala. Ty sis nedokázal vzpomenout, kam zmizel, jestli utekl nebo jestli jsi ho někomu dal. Byla to velká ztráta. Dnes už vím, kam se poděl, viď!

„Ty hajzle!“ Křičela jsem na tebe vytahujíc igelitový pytel s maličkým tělíčkem z pračky. Beník! Nebo spíš něco, co zdánlivě připomínalo Beníka. Chlupatá zakrvavená kožešina, které chyběla hmota, tvar. Zvracela jsem do záchodu. Tvůj podivný úsměv, když ses ptal: „Kdo to udělal??!“ bylo to poslední, na co ses zmohl. Ve vzteku jsem došla až ke křeslu, ve kterém stále sedíš a čumíš doblba. Tvůj úsměv přestal být nadřazený…

…

„ODSTUPTE OD NĚJ!“

„RUCE VZHŮRU!“

Po rozbití bytových dveří se na prahu objevují černě oděni andělé smrti. Stojím s rukama nad hlavou, ucítím silný kopanec do žeber a hroutím se na zem. Bleskurychle mi nasazují pouta a hrubě mě odvádějí od tebe. Ještě se za tebou otočím, LÁSKO! Naše oči se naposledy střetly, snad ses i usmál. Snad mě stále ještě miluješ.

„Je to marný, má to za sebou.“ Slyším.

„Vypadá to, že tu s ním žila několik týdnů.“ Ohledávači zkoumají tvoje tělo.

„Musela být šílená!“

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články