Amélie, Renata a spol.
Vyrůstala jsem na socialistickém sídlišti, kde bývala i knihovna. Oáza dobrodružných i poetických příběhů… knihovna už není, ale chodím tudy někdy s mámou, když potřebuje doprovod, aby jí někdo nepřepadl, když si nese z pošty důchod.
Sídliště zvané Severka dnes přitom působící docela útulně, domy jsou zateplené, s barevnými fasádami, nechybí zeleň. I bývalá knihovna má hezkou fasádu, ale nechali tu stát takovou kovovou vývěsku, už bez skla a s potrhanými plakáty „ze kdysi“. Vývěsce se někdo pokusil urvat záda, a povedlo se to jen zčásti, tak je to takové zkroucené monstrum. Překvapilo mě, že to nikomu z místních asi nevadí, jak to vypadá… nebo mám příliš vytříbené fotografické oko, a vadí mi to, co je pro kolemjdoucí asi jen nějaký erár.
Když tu mi bleskl hlavou nápad. Účastnila jsem se totiž ixkrát takových pouličních výtvarných akcí, třeba Chebských dvorků, kde jsme našimi výtvarným pracemi zdobily dvorky a zdi domů. Vystavovat se totiž dá i venku a má to své výhody, město ožívá barvami a rozličnými tématy. A tak i taková polozapomenutá vývěska může jednoduše dostat novou tvář. Záda jí už asi nenarovnám, tolik síly nemám, ale nalepit sem něco nového, hezčího, než je ta současná změť, to přeci můžu.
Co sem ale dát, aby mi to nebylo líto, když to někdo strhne? Nebo vítr odnese? Otevřu doma šuplík s barvami, že snad něco veselého namaluju, a vykoukne tu na mě papírová fotka jednoho obrazu výrazných barev a už vím, že to je ono. Teď ještě sepsat „manifest“, nějakou tu výzvu ve stylu „pojďme si to tu udělat hezčí, přidejte se“.
Dnes 30.3.2021 se vybavena papíry, izolepou a nůžkami vypravím na místo, a dám se do díla. S trochou obav, zda nedělám něco „zakázáného“, chvíli si připadám jak squater, obsazující vybydlený dům, nebo sprejer, co značkuje místa, kudy chodí. Ale tohle jsou přeci jen papíry a bude to tu veselejší, tak snad mě za to nikdo nezatkne. Za nezákonný výlep. Když to tu roky nikoho nezajímalo. Docela adrenalin. Ještě vyfotit před a po, ať mám dokumentaci. Kdo ví, jak to bude pokračovat.
Ještě ten den večer má moje „performance“ dějství, které jsem nečekala, a které ale přesně zapadá… dozvídám se, že umřela galeristka Renata P., kterou jsem znala, byla místní a užili jsme lecjakou legraci při kulturních akcích. Najednou bác, a už tu není. Prožiju si momenty smutku. A pak najednou vidím ten obrázek, který jsem dnes vylepila na improvizovanou vývěskovou galerii, je to Andělka, letící postava, a už vidím tu podobu. Je to vlastně Renata, taky byla takhle štíhlá, jak ta má andělská bytost z obrazu, a teď letí…
Druhý den si beru s sebou čistý papír a další vývěskovou výzvu, aby lidé napsali či nakreslili, co cítí… a tak nějak vím, že ten anděl tam bude, že ho nikdo neponičil, že stačí onu vývěsku zas trochu vylepšit. Když tam takhle „instaluju“, tak najednou cítím Renatin úsměv, že se tomu směje, co tu takhle na sídlišti vyvádím… líbilo by se jí to.
S instalací mi tentokrát pomůže jedna paní, která jde okolo, a položí i nákupní tašky na zem. Vyprávím jí, co to je „performance“, a ona že tyhle cizí slova nemusí, i bez těchto vznosných pojmenování chápe, o co mi jde. Sama se nabídne, že vývěsku přidrží, aby se mi lépe lepilo. Podotkne také, že by to chtělo přidat i tužku na ty vzkazy či malůvky, praktická to žena.
Doma u počítače pak už vyjdu z ilegality, chtěla jsem to nějakou dobu tajit, že tohle ve volných chvílích dělám, na vývěsce jsem se podepsala jen jako Amélie od Severky. Teď když se to ale týká i Renaty, tak o tom píšu veřejně. A vlastně jsem to věděla už předem, že to bude nějak žít svým životem, a byla zvědavá jak. Ozývají se už i někteří místní, dala jsem to celé do fejsbukové skupiny Pro Chomutováky.
A možná se ozve i radnice, třeba pošlou nějakého maníka v montérkách, aby vývěsku buď opravil nebo rovnou demontoval… i když to asi nejde „jen tak“, spíš to udělalají, až budou opravovat chodník, a to může být i za iks let. No uvidíme, co to v kom ještě vyvolá.
Na fotodokumentaci proměny jedné vývěsky, která je teď vlastně takovým pietním místem za Renatu, zítra asi domaluju nějaká ta srdíčka za oběti covidu, na průběh akce se můžete podívat tady.
Krásný nápad paní Fišrová, děkuju za to, že si Renatu můžeme takhle připomenout, máte pravdu, měla by určitě radost.
Jééé, vy jste mi napsal moc hezký vzkaz i na té Fb stránce, takže svět je skutečně malý, děkuji 🙂
Krásny nápad aj text…áno,niekedy robíme veci inštiktívne a ono sa nakoniec ukáže,že to tak malo byť…prajem všetko dobré a ďalšie skvelé nápady…
Děkuji, už jsem od jednoho fanouška dostala oslavnou báseň 🙂 a přináší to takové další milé okamžiky s některými lidmi. Třeba dnes dva chlapíci tam posedávali, tak jsem jim pověděla, co dělám, a oni se šli podívat, začetli se… třeba jim to trošku zlepšilo den. Už mi tam někdo přimaloval srdíčko a sluníčko 🙂 Zatím žádné hanlivé nápisy ani devastace. A i kdyby i nějaké to p-čo zaznělo, tak mě to spíš pobaví 🙂
Jejda, to je fajnovej nápad. Smekám a plácám!
Děkuju, performer performera i na dálku pozná…:-)
Možná i tak. ;o)
Fajnový čtení, Vlasto, Renata má určitě velkou radost….
No a mě se taky krásně ulevilo. Teď jsem tedy trochu v napětí, jaké budou další reakce, když jsem to trochu zmedializovala, zároveň jsem dnes nad ránem poslala avízo do „vyšších míst“, tak uvidíme.