Amélie od Severky informuje…

Dobrodružství s veřejnou vývěskou, kterou jsem se rozhodla proměnit, pokračuje, už je viditelná velká změna. Z potrhaných dřívějších plakátů je dnes vidět jen malý kousek, skoro celou plochu vývěsní plochy z kovu, takové té informační tabule radnice, kterou lidi většinou nečtou, bývá to totiž nuda, je teď vesele barevný a hlavně obrázkový prostor. Kromě mých malůvek přibyly i fotky krajiny, samolepky mandal a nově i malované kameny.

Nejdřív dvě kočky, ten pomalovaný kámen krásně vynikal, že musela mít radost nejen paní Marie, která bydlí naproti a denně z okna sleduje, co se tu děje. Je to bělovlasá paní, potkala jsem se s ní, když jsme s mým mužem instalovali ty největší obrázky, přišla nám říct, co ze svého okna vše viděla. Byla svědkem pokusu o devastaci té zapomenuté plechové „nádhery“, jeden člověk to tu málem vyrazil z pantů, a nebyl to obyčejný vandal, by to člověk, do kterého bych to nikdy neřekla. Asi mu chvilkově „hráblo“, dával sem pak i náboženské citáty, chodí tudy k adventistům. Paní z protějšího okna ho dobře zná, volal na něj, co to dělá… paní taky asi před rokem sesbírala střepy, když někdo vytloukl sklo tohoto komunikačního média, které svou strohostí působí jak ještě od komančů, i když bylo zřejmě instalováno v době „porevoluční“. Dnes se k tomuto artefaktu na radnici nikdo nehlásí, zkusila jsem to vyzvědět, v podstatě jsem to na sebe práskla, že tu dělám něco ilegálního, aby věděli, že jim sahám na majetek.

S jedním politickým představitelem, který zastupuje město, jsme o tom pohovořili přes zprávy na fejsbuku, jsme přátelé, tak je komunikace snazší. Ve hře bylo i odstranění vývěsky, zvláště tedy když dotyčný představitel viděl, jak je to zčásti vylomené. Pak ale na scénu vstoupil zazantně můj muž, vzal nářadí a plechová záda vývěsky srovnal, a novými nýty připevnil. A jak jsme olepili těmi obrázky, tak to celé krásně prokouklo.

A lidé se tu zastavují, dnes prý jedna paní někomu odtud volala, jak byla překvapená, co se to tu děje… je to veřejný prostor, a jak vývěska nemá sklo, tak to může kdokoliv zničit, strhnout, postříkat sprejem. A nic takového se neděje. Protože hezké přitahuje zas hezké.

Dostalo se mi i moc hezké pochvaly od lidí ve fejsbukové skupině Pro Chomutováky, kde tuhle proměnu sdílela zakladatelka skupiny, no známe se, máme podobné vidění světa.

A co mi dál tahle péče o kousek veřejného prostoru přináší? Skamarádila jsem se s autorkou malovaných kamenů, jeden kámen nám tedy už někdo odnesl, tak ho zvěčňuji tady, přeci jen tyhle kameny bývají putovní, s tím se počítá. Plánuji to také vyzkoušet (malovat na kameny). Kámen lze totiž dobře vsadit do rantlu, který vývěska má, a ten rantl okolo částečně brání i dešti. Vše je nepoškozené i po dešti, chumelenici a větru minulých dní. Až jsem si dnes říkala, že ta moje vývěska je stálejší než křeslo ministra zdravotnictví. 🙂

Ale nemůžu samozřejmě vědět, co bude zítra, musím tam chodit, mám to tak 500 metrů od domu, to jde. Někdy mi sem zajede i manžel, cestou do práce nebo z práce. A je fakt borec, jak vzal to nářadí… ukáže se prostě charakter lidí. Někdo jen žvaní, druhej toho moc nenamluví a koná… a teď mi píše kamarádka ze základky, že sem taky dala kámen s mandalou a že byl rychle pryč. No hlavně, že nám to nikdo neničí, to jsem ráda. Kameny přidáme.

Tady najdete i obrazové záznamy, jak to vypadá celkově.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články