Jom Ha šoa
Dne 8.4.2021 je v civilizovaném světě dnem připomínky hrůzy holocaustu, v Israeli je to den, kdy si obyvatelé připomínají 6 miliónů zavražděných Židů během 2. světové války. Datum bylo stanoveno na den, kdy ve Varšavském ghettu vypuklo povstání.
Tento den se čtou v synagogách, ale třeba i knihovnách a na dalších veřejných místech jména těch, kteří jen díky svému původu nemohli dožít svůj život dle vlastních představ a schopností. Velmi často je známo vedle jmen i datum narození, takže se díky tomu dozvídáme, že šoa postihlo vedle dospělých jedinců i třeba dvouleté děti.
Pokaždé se nutně vnucuje otázka, co vede jeden národ, jednu rasu k tomu, aby z jakýchkoliv důvodů pod praporem jakékoliv ideologie začala hubit ty, které považuje za nehodné žití, za méněcenné, jejichž nebytí bude pro ni samu přínosem. Jak je možné, že národ, z jehož středu vzešli významní vědci, filosofové, spisovatelé, skladatelé, humanisté, se během krátké dějinné chvíle zbláznil natolik, že mu bylo jedno (to v lepším případě), či nadšeně uvítal eliminaci některých svých „rasově méněcenných“ jedinců? Jak je možné, že se podobná „hnutí mysli“ stále tu a tam objevují i dnes, kdy i někteří představitelé států hovoří o těch „jiných“ jako o čemsi, co je nutné zlikvidovat, zadupat do země a vymazat z dějin?
Povstání ve varšavském ghettu bylo od počátku zoufalým pokusem o odpor, když bylo jasné, co čeká jeho obyvatele po transportu do vyhlazovacích táborů. Přesto nacistům i přes obrovskou přesilu trvalo téměř měsíc, než povstání zcela potlačili. Jak ti padlí, tak i hrstka přeživších, se však stali jistým symbolem pro další historii, kdy si Židé uvědomili, že spoléhat lze jen na sebe a na pomoc Ha šem. Jistě i historie varšavského povstání přispěla malým kaménkem do budoucí mozaiky státu Israel. Každý, kdo by chtěl tento stát napadnout a jeho obyvatele zklikvidovat, musí počítat s tím, že v genetické výbavě Židů je vědomí šoa a ozbrojeného odporu, které opakování dějin poloviny 20. století nepřipustí.
Děkuji za připomenutí zde na Blogosféře.
Pred pätnástimi rokmi som bola v tento deň v Izraeli u svojich známych a cestovala s nimi z TelAvivu do Jeruzalema na akúsi spomienkovú slávnosť, kde si pripomínali smrť kamarátovho otca, ktorý bol pôvodom z Poľska. Cestou mi bolo vysvetlené prečo a začo sa to deje, a ja som sa cítila poctená, že som sa toho mohla zúčastniť…je smutné, ako ľudia ľahko dokážu zabudnúť…Ďakujem, Tomáš, za pripomenutie…
Dnes nad ránem jsem v Reflexu četla rozhovor Jefima Fištejna s politologem Alexem Selským o současné Izraeli. Velmi zajímavé, poučné.Jak bolavá historie může posílit.