Dýmka s novinami

Reinhard Heydrich: Vzhledem k zvláštnímu utváření v Protektorátu Čechy a Morava je nutno všechny osoby odsouzené stannými soudy umísťovat výlučně v koncentračním táboře Mauthausen, který hraje zvláštní úlohu při decimování českého odporu.

Do rozednění zbývá ještě hodina, ale L. dnes nevstane. Věděl to už včera, když složil svých čtyřicet kilo na pryčnu z hrubých fošen. Prostě nevstane. Kamarádi budou prosit, ať se zvedne, ať to ještě zkusí, pak ho chytnou v podpaží, ale on mezi nimi bude plandat jako košile pověšená na šňůře za rukávy. Přiběhne kápo a zařve mu do obličeje, jeho těžký dech je cítit cigaretami, všichni vědí, zač je dostává. Kdepak problémy na cimře, to nestrpí. Za deset minut vrazí do baráku dozorce vyrušený od holení a podupávaje holinkami naleštěnými špekem, o který by se vězni klidně porvali, poručí, aby toho líného kripla vynesli před blok. Natáhne mausera, prásk a bude to.

Tohle viděl L. mnohokrát, no a teď se to bude týkat jeho. Papíry se vyřídí během dopoledne, Ordnung muß sein, úřednice ve správní budově lágru připíše k jeho jménu do příslušné kolonky datum, pijákem osuší inkoust, a jeho deku, pruhovaný mundúr, číslo i místo na pryčně přidělí jinému heftlinkovi.

Usmál se, věděl od začátku, s čím si zahrává a jak to asi dopadne. Přestál surové výslechy na gestapu, poznal zblízka dlaždičky v Pečkárně, přečkal ubíjející měsíce v likvidačním táboře, držel se lana, dokud to šlo, teď se pustí.

Pocítil sevření v břiše jako v noci před zkouškou a současně úlevu. Už si nebude srát na kotníky zelenou vodu, nebude mu stydno z nahoty vyzáblých spoluvězňů, je to až komické: celé tělo zhubne na kost, scvrkne se k nepoznání, jen pohlaví ne. Skončí galeje v kamenolomu, už nebude čekat na skopnutí se skály, káď s ledovou vodou, injekci fenolu či jinou kratochvíli esesáckých hovad.

Instinkt zvěře, která pozná blížící se konec a vyhledá ústraní hustého mlází, v sobě má i člověk. Před týdnem po ranním nástupu prohlásil doktor Hána, že se chce vyzpovídat, ale nebylo komu. L. se ušklíbl, za celou dobu si nevšiml, že by se byl kdy pomodlil, a bral to jako jeden z jeho vtipů. Hned se nabídl, že mu zpovědníka klidně udělá, jenže když se na něj doktor otočil, raději zmlkl – byl to pohled z jiného světa. Pracovali spolu ve stejné četě a tak byl L. o chvíli později svědkem toho, jak se mu při výstupu po namrzlých stupních v lomu podsmekla noha a zavalil ho půlmetrákový kvádr, i jak ho esesák Seidl, pocházející odkudsi z Klatovska a titulující proto české vězně jako drahé krajany, střelil pro jistotu ještě do týla. L. se ovládl s prokousnutým rtem a svůj náklad neshodil. Přišel o nejbližšího přítele.

Jistě, L. zkoušel ledacos, aby odolal. S přivřenýma očima se smrtící mauthausenské schody mohly stát širokým schodištěm na kapitolský vršek, jímž stoupal kterési prázdniny s Italskými listy Karla Čapka v ruce a otcovou leicou na krku, aby si vyfotografoval dvojčata chlemtající z bronzových cecků etruské vlčice. Ryk Věčného města, horký vzduch plný benzínu a smoly pinií, černokošiláči pochodující podél ruin římského fóra, sluneční brýle zapomenuté na stolku v pizzerii – tak si zapamatoval ono letní odpoledne.

Mohly se stát bílými schody k Sacré-Coeur, jimiž pospíchal poslední předmnichovské září se stojanem, barvami a štětci, jenže než stihl najít místo k malování, spustil se liják. L. nijak netoužící po azylu v některé z přeplněných kaváren raději klopýtal vylidněnými uličkami Montmartru mezi čůrky vody tekoucími do kanálů, dokud nenarazil na bar Andaluský pes. Promoklý svrchník zavěsil na skobu u vchodu, náčiní odložil pod filmový plakát s okem a břitvou, objednal si calvados a usedl naproti muži, jehož protáhlý obličej mu byl povědomý z přebalu knížky. Tak poznal André Bretona, apoštola surrealismu, a podnik, který byl útočištěm pařížské avantgardy, místem vášnivých debat o socialismu, osvobozeném umění, válce ve Španělsku a uřvaném Adolfovi. Ještě týž večer sepsal Breton prohlášení na podporu Československa, tak rezolutní a marné, jako všechny řeči, které se tehdy vedly.

Mohly se stát sešlapanými schody na půdu spořilovské vily, kam černovlasý chlapec L. tahal koš plný vlhkého prádla s otisky matčiných prstů, které ho ždímaly, mohly se změnit ve studené schodnice před portálem svatého Prokopa na Žižkově, kde se gymnazista L. místo učení logaritmických rovnic opájel Seifertem.

Jako ten den na začátku jednoho jara, kdy po dlouhých bezbarvých týdnech chutnajících loňským listím, psími chlupy a uhelným čmoudem náhle paprsky slunce dopadly na sítnici s naléhavostí nečekaného zamilování. Praha se rozevřela a nabídla jako žena v ovulaci, která nepočká, na rozdíl od biletářky z Bio Illusion s malými prsy, jež nic než čekání nenabízí. L. šel nazdařbůh prosvícenými ulicemi, třásl se chladem v lehké košili, až si unavený sedl na obrubník před kostelem, polohlasem četl Jablko s klína a poslouchal heligonku z protější putyky. Navečer se zastavil v lékárně pro otce a našel ho vzadu mezi hmoždíři, dózami a vahami, jak v brejličkách a bílém plášti vonícím farmaky razítkuje a zakládá recepty. Po večeři se přeli o Trockého a revoluci, která nějak nedopadla, ale přijde jiná, nepošpiněná a spravedlivá, revoluce v srdci každého, musí přeci přijít… Během rozhovoru nakreslil tužkou skicu otcovy dýmky položené na novinách na rohu stolu. Kubisticky, jak jinak, jako Josef Čapek.

Kdyby mohl znovu zažít jediný den, vybral by si tenhle.

Po ulehnutí na pryčnu L. okamžitě usínal, ale nad ránem se mu vracel sen, v němž stoupá sám opuštěnými schody v lomu a proti němu dolů se kutálejí velká vejce, on uhýbá, aby ho nesrazila, a ona se tříští a klubají se z nich obří ptáčata, která šplhají za ním, klovají ho ostrými zobany do zad a strhávají z nich cáry pruhované látky a kůže, on se ze všech sil snaží dosáhnout vrcholu, ale nikdy se mu to nepodaří, zamotává se do celuloidových pásek roztahaných po sedadlech biografu, ve která se mezitím schody proměnily, oslňuje ho bílé světlo z promítací kabiny, vlastně strážní věže, a hlas z amplionu vyvolává jeho jméno. Když se zadýchaný a propocený probouzel, krátil čas do rána úvahami, k jaké bizarní koláži by asi jeho drásavá snová fantazie inspirovala Štyrského, jak by ji namalovala Toyen a jak on sám, kdyby měl čím.

Noční zvuky lágru připomínaly pražskou ulici po setmění, rachot tramvají a lomoz automobilů před jejich domem, odjezdy vlaků z vršovického nádraží, praskání poškrábané gramofonové desky. Záměrně tu iluzi přivolával a podléhal jí, vybavoval si kostkovaný vzor koberce v předsíni, stojací lampu s pergamenovým stínidlem, názvy knih ve vitríně, z pod ní vykukující odřený futrál tátových houslí a jeho vytáhlou postavu zanořenou do křesla s prosezeným čalouněním. Pročítá ještě po večerech Leninovy spisy a bádá nad nimi, kde se ty skvělé pokrokové myšlenky pokazily? Nebo už dávno nic nečte a jen se za zatemněnými protektorátními okny užírá bezmocí, že on, vážený pan lékárník, zakládající člen komunistické strany, na sebe nemůže vzít úděl svého sotva dospělého syna?

Představy všedních věcí udržovaly L. naživu, připomínal si vůni matčiny pudřenky a otcovy kolínské, perníkového koření, mleté kávy, připálené omáčky, kalafuny, krému na boty i lepidla na tapety. Jenže když se vrátil do skutečnosti, cítil něco jiného: předsmrtný pach vychrtlých tvorů s vyholenými hlavami plnými plané naděje, že zrovna jim se podaří vyváznout, pach ubožáků naskládaných na palandách v nízkých barácích s žárovkou u stropu, slintajících při pohledu na kus plesnivého žvance, cenících zuby vyviklané kurdějemi, rubajících bezsvalými pažemi žulu do padnutí. Vytěženým granitem se dláždí vídeňské ulice.

Až buňkám dojde energie a mechanismus šlach a kloubů znehybní, nepotřebné tkáně sežehne tisícistupňový žár, voda se vypaří, anorganické zbytky propadnou roštem a rozfouká je vítr nad poli a hájky u spořádaného Lince, nad výletními parníky na krásném modrém Dunaji, nezbude nic. Pocukrovaná linecká kolečka. Krok sun krok, liebe Frau, ich heiße Johann Strauss. Dance macabre je snadný i pro toho, kdo trávil hodiny tanečních s cigaretou v pasáži Lucerny.

Duše není. Ani realita není, je surrealismus. Každé ráno děti vykračují vpřed bez úzkosti. Lesy jsou bílé nebo černé, nikdy se nepůjde spát. Takové to bude po válce.

Adieu, monsieur Breton, v Bio Illusion se zasekla promítačka a biletářka má prázdné očnice.

Chvíle před svítáním, předjaří. Noc za umouněnými okny baráku začala blednout, zhasly reflektory a silueta strážní věže nabyla ostrých kontur. Pokašlávání probouzejích se spoluvězňů a vrzání pryčen, studené kostnatné nohy souseda, který se chce přiživit na cizím teple. To je táborové jitro.

Kápo sundal čapku a úslužně zaklepal: „Herr Blockfűhrer, entschuldigen Sie, bitte, ein Häftling will nicht aufstehen.“

Dozorce si spláchl z brady mýdlo, zadíval se do zrcadla a přiložil kamenec na krvácející místo na ohryzku. „Ja, ich komme, hau ab!“ Mizerná služba, ti kriplové mu nedají pokoj ani při holení. Připnul si opasek s pistolí, tohle rychle vyřídí a pak si nechá v kantýně osmažit vejce se slaninou. Snažil se na věci dívat pozitivně, malé radosti udržují morálku. Zamkl za sebou a vyšel mezi bloky, chlad stoupající od řeky mu byl příjemný, po včerejšku měl hlavu jako střep. Přes den se oteplí a zítra už kaluže nezamrznou. Co naplat, je po zimě.

Časopis českého lékárnictva, ročník 1945, č. 5: Spoluvězňové, kteří se vrátili z koncentračního tábora v Mauthausenu, potvrdili zprávu, že tam koncem měsíce března roku 1942 zemřel aspirant farmacie v lékárně lékárníka PhMr. Míky v Praze-Braníku Lubomír Vašátko, nar. 5. září 1919 v Jihlavě. Byl nadšeným bojovníkem za krásno a dobro. Před válkou byl členem velmi agilního studentského sdružení Mladá kultura, které uplatňovalo jasně svoje názory na nové a mladé umění. PhmAsp. Lubomír Vašátko byl vyznavačem těchto směrů, zejména surrealismu, a zanechal řadu prací z oboru výtvarného umění, svědčícího o jeho růstu, který by jistě dosáhl vysokého stupně, kdyby nebyl surově přerván nacistickou zvůlí. Jasnost a pevnost, s jakou hájil své politické názory, překvapovala vzhledem k jeho mládí každého, kdo s ním přišel blíže do styku, a nasvědčovala, že vyroste v člověka pevného charakteru. Žel, jako mnohé a právě ty nejlepší ze všech vrstev, postihla i jeho barbarská nacistická tyranie pro jeho nesmlouvavé politické přesvědčení.

Prohlížím si kubistický obrázek dýmky s novinami, visící v hnědé paspartě na stěně matčina bytu. Navzdory použitým odstínům šedi působí drobná olejomalba hravě a vesele. Je to jediná věc, kterou máma po svém bratru Lubomírovi má –  přišla na svět dva roky po jeho smrti, o jejíchž okolnostech se nikdy nic bližšího nedozvěděla.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články