Ambivalentní výlet s roštěnkou

Člověk by neměl být chladný, ale přitom zůstat vždy klidný, zachovat si nadhled a tomu, kdo na něj útočí, neoplácet stejnou mincí. Přemáhat zlo zlem nutně znamená se od zla ušpinit. Zhruba tak se vyjádřila mladá, krásná žena, spíš dívka, která chvíli před tím řekla, že se do mě zamilovala.

Myslí mi vířil šílený nápad té bláhové hlavičky, ale přiměl jsem se přemítat o zlu a dobru. Nepřemáhat zlo zlem je stará myšlenka. Pochází asi z křesťanství. Ale dívce jsem řekl, že ideu neprotivení se zlu násilím přivedl do světonázoru Lev Nikolajevič Tolstoj, který byl přesvědčený, že násilím nelze porazit zlo a uskutečňovat dobro, neboť se dobro zlem infikuje a v boji s ním začne využívat zlé prostředky.

Koukla se na mě s nevinnou tváří, v očích jí však plály vášnivé a hříšné plamínky. Nešlo po ní netoužit. Prohlásila, že jsem nejchytřejší člověk, kterého zná. Ať se mluví o čemkoli, vždycky prý o tom něco vím. Odpověděl jsem, že vím právě jen něco málo a nic pořádně a že čert tolik ví nikoli proto, že je tak chytrý, ale poněvadž je starý, což jsem odposlechl z nějaké televizní inscenace.

Dívka se zasmála, ale neopustila původní debatu a pravila, že když si člověk se zlem zahrává, nemůže zůstat vnitřně čistý. Podle ní se to podobá situaci, když si jako malá hrávala v bahně vypuštěného rybníka a také jí nezůstalo nikdy čisté oblečení.

„Na tom něco je,“ řekl jsem. „Stejně jako na tom, co tvrdil Tolstoj. Pokaždé nevíme ale, co přesně je zlo?“

Jen na mě mlčky mrkla a šli jsme dál prkennou cestou lomenou v segmentech do spirály a mírně stoupající k širokému vrcholu věže na krkonošské stezce korunami stromů. Pěší výlety byly její vášní, mou donedávna také, ale nyní jsem musel hlavně přemáhat bolest v koleni. Abych na ni zapomněl, mluvil jsem o historce s rybničním bahnem.

„Domníváš se, že podobnost mezi vnitřní a vnější čistotou dokládá, že se nemá zlé oplácet zlým. Podle mého to spíš dokazuje, že je vztah mezi čistým a špinavým relativní a mezi dobrem a zlem ambivalentní.“

„Co je to ambivalentní?“ přerušila mě.

„Ambivalence je dvojznačnost, třeba když máš současně protichůdné pocity.

„Aha, tak ty mám právě teď,“ zašklebila se.

Došlo mi, že ji prudím. Nechal jsem to ale být a při chůzi přednášel: „Tak jasně, filozoficky a morálně lze v obecné rovině vymezit, co je zlo a co dobro, v konkrétních případech to už ale není tak snadné. Rybniční bláto na šatech a pak na zemi v bytě je špínou, ale v rybníku je zdrojem živin třeba pro kapry, které lidi potom uloví, zabijí a snědí, aby se mohli radovat pod vánočním stromkem, jaké prožívají štěstí, že jsou spolu a že se milují.“

Dořekl jsem poslední slovo a ihned fantazíroval, jak se miluji s ní. Zážitek by to asi byl, ale znamenal by dobro nebo zlo? Zastavil jsem, opřel se o zábradlí a zahleděl se do krajiny. Už jsme byli na úrovni špiček smrků, za nimiž se jako kulisy táhly zeleně odstínované pásy kopců, které přecházely do modrých a šedých valérů až k obzoru, kde se proti bílým oblakům rýsoval temný horský hřbet.

Koleta přistála vedle mě. Na tváři jsem cítil šimrání dívčiných vlasů a v nose se mi míchala její vůně s vůní jehličí a smrkové pryskyřice. Dumal jsem, proč jí rodiče dali tohle jméno?

„Jak ti říkali spolužáci ve škole?“ zeptal jsem se.

Sekla po mně pohledem a řekla: „Na základce Kotleta.“

„Myslel jsem si to.“

„Jo, to sis fakt myslel?!“

„Vážně. A na střední jak? Roštěnka?“

„Jak to víš?“

„Sama jsi tvrdila, že jsem nejchytřejší člověk, kterého znáš.“

„Tak tu svou chytrost nevyužívej, aby sis ze mě dělal srandu.“

Pokračovali jsme zase v cestě a šli chvíli bez mluvení. Pak se mě optala, jestli si myslím, že je špatné, když na Vánoce zabíjíme kapry?

„Určitě nejsem rybí advokát, ale na to se můžeš dívat z různých úhlu. Třeba, že je to správné, protože člověk byl stvořen k obrazu božímu, a stojí vysoko nad ostatním tvorstvem, takže má právo využívat jiné tvory ke svému prospěchu. Nebo to vypovídá o člověku, že je přirozeně zlý a pokrytecký, neboť se štítí bahna, ale pojídá nebohé kapry, kteří se v něm živí, aby se pak mohl dojímat o svátcích narození Ježíše Krista, který je etalonem lásky.“

„A co z toho si myslíš ty?“

„Ani jedno. Pro mě je člověk masožravý primát, predátor na vrcholu potravinového řetězce, navíc má tvořivý rozum, takže dokáže svou potravu nejen lovit, ale i chovat. A člověk se musel stát predátorem, aby přežil. V opačném případě by totiž byl obětí a k tomu nemá předpoklady a dávno by ho jiní predátoři vyhubili.“

„Podle tebe je tedy člověk zlý, protože je predátor?“

„Ta otázka nemá smysl. Dobro a zlo jsou morální kategorie, a ty v přírodě neplatí. Jako třeba kočky nejsou zlé kvůli tomu, že chytají myši a myši nejsou dobré, protože jsou jejich oběti. Stejně člověk není dobrý ani zlý. Má ale sklony k agresivitě. Záleží pak na prostředí, výchově, společenském klimatu a jiných faktorech, na genetických a psychosomatických, jejichž vlivem může být agresivita buď významně potlačena, nebo muže vzrůstat, až třeba hypertrofovat.“

Udivovalo mě, že Koleta nechtěla vysvětlovat žádná slova. Asi to už vzdala. Zato se do mě zavěsila. Rychle jsem na ni koukl, ona na mě a poprvé jsme se políbili.

„Víš, já tomu moc nerozumím, co jsi vyprávěl,“ řekla potom.

„Tak se o to nesnaž a buď krásná.“

„Jako že jsem blbá?“

„Řekl jsem něco takového?“

„Ale myslíš si to,“ zakňourala.

„Víš co, zkusím to objasnit jinak. Velká většina lidí chápe prospěšnost spolupráce, přátelství, vzájemné pomoci, zároveň ale ví, že agrese, násilí, lest a podvod mohou za jistých okolností znamenat zisk. Člověk je totiž predátor nadaný společenským vědomím, proto vymyslel výrobu, obchod, politiku, vědu, kulturu, umění a morálku. Náčelníci tlup lovců-sběračů nebyli vždy ti nejsilnější samci, jak je tomu třeba u vlčích smeček, i když možná vlkům jen nerozumíme. Byli to spíš lidé, co dokázali vyjednat v tlupě takové poměry a uspořádat práci a činnosti, aby se co nejlíp uspokojovaly potřeby jejích členů.“

To už jsme ale došli až úplně nahoru na ochoz věže, která ze země vypadala jako rozšiřující se válec. Než jsme se začali rozhlížet po kraji, zadívali jsme se vnitřkem věže dolů. Ve středu toho přibližně válcového prostoru se tyčil železný sloup, kolem něhož se spirálovitě vinulo schodiště a níže okolo něj ještě plechový tubus tobogánu. Prkenné cesty po obvodu mi připomněly devět kruhů Dantova pekla, tak jsem se o tom zmínil dívce a ona se po mně ohnala pohledem s otazníky v očích.

„To je přece stylové, když se celou dobu bavíme o dobru a zlu,“ řekl jsem.

„Ale co to je – devět kruhů Dantova pekla?“

„Neznáš Božskou komedii od Danta Alighieriho? Má tři části a Peklo čili Inferno je první částí.“

„Ne, nečetla jsem to.“

„Božská komedie je alegorický epos, který zobrazuje cestu lidské duše přes peklo a očistec až do ráje, tedy k Bohu. Peklo líčí cestu pekelnou říší, kterou Danta provází římský básník Vergilius. A právě to inferno je tam popsáno jako devět soustředných kruhů utrpení hříšných duší, sestupujících až do jádra Země. Oba básníci společně postupují devíti kruhy pekla, kde se setkávají s různými osobnostmi z historie, až se dostanou k očistci.“

„Ale my jsme šli nahoru a nesestupovali a také jsme nepotkali žádnou osobnost.“

Řekl jsem, že je to pravda, jelikož jsem neměl sílu se divit, že nechápe, jak jsem to myslel, protože mě koleno bolelo už nesnesitelně. Navrhl jsem, že dolů pojedeme tobogánem.

„To jako fakt?“

Koleta se zaradovala a mně se ulevilo že nebudu muset absolvovat bolestnou a potupně belhavou cestu dolů.

Navzdory tomu, že jsem si před chvílí připomínal peklo, tady nahoře jsme se ocitli blíž nebi. Fakticky sice jen o malý kousíček, ale pocitově jsme byli bohu na dosah. Vál osvěžující větřík a jak jsme kráčeli dokola a sledovali úchvatná panoramata horské krajiny, povznášelo nás to, bylo to až mystické. Tady náhle bylo jasné, co je dobro a co zlo, nebo to spíš nemělo sebemenší význam.

Nechtěl jsem hrát lidem komedii, ale neovládl jsem se, objal Koletu a líbal ji jako o život. Ti okolo si asi mysleli, že jsem vypelichanej blbec, který se předvádí, že si může dovolit mladou krásnou kočku. Mně to ale bylo fuk, neboť jsem si nepřál v tom okamžiku nic jiného než ji mít.

Dosud jsem považoval staré chlapy, co si začínají se zajíčky, za idioty. Kladl jsem si otázku, jestli jsou tak naivní. Domnívá se snad nějaký podobný paprika, že takové holce může imponovat jako muž, že na něm nevidí jen prachy? Jenže to jsem netušil, jak slastné to je držet v náručí stvoření jako Koleta. Jen jednou ji mít a můžu v klidu umřít, řekl jsem si.

Potom jsme se opřeli o zábradlí a pozorovali protější svah hory se sjezdovkou vysekanou ve smrkovém lese. I když se teď v létě zelenala trávou, představoval jsem si, jak svištím na lyžích dolů a na ničem jiném nezáleží. Náhle jsem se znovu opájel pocitem sešupu dolů. Dostavil se už před tím, když jsem navrhl jízdu tobogánem, a teď znovu.

„Pojedeme sem v zimě?“

Úsměvem přisvědčila.

„Chceš kotletku?“ zeptal jsem se vzápětí.

„Ty máš řízek!?“

Místo řízku jsem však vytáhl z brašny kulatou oplatku v čokoládě. Na staniolovém obalu byl natištěn název Koletka.

„Seš teda pěkně protivnej.“

Oplatku si ale vzala a vyrazili jsme k tobogánu. Musel jsem jet první, neboť Koleta se té černé díry asi zalekla. Usedl jsem na jakési filcové sáně, chytil popruh a spustil se dolů. Zavřel jsem oči, skoro si lehl a řítil se tak maximální rychlostí. Doufal jsem, že mě dráha dole vyplivne do nekonečného prostoru, jímž budu navěky plout, nebo že se aspoň zapíchnu hluboko do rybničního bahna. Jenže filcová podložka se sama nudně zabrzdila na stříbřitě lesklé rovince v plechovém žlabu, v nějž se změnila roura tobogánu.

Čekal jsem pak na dívku. Když zastavila, měla v očích zase ten vášnivý výraz a ty hříšné plamínky a než se zvedla, rozkošnicky si lehla na záda a přehodila nohy přes okraje žlabu. V té chvíli mi došlo, co znamenají všechny moje pocity a také jsem si uvědomil, že mě znenadání úplně přestalo bolet koleno.

Při cestě domů se mě Koleta v autě zeptala, na co myslím. V levé ruce jsem držel volant, pravou hladil hlavici šaltrpáky, protože mi nepřipadalo správné, abych laskal její koleno, a řekl, že myslím na morálku.

„Tebe to ještě nepřešlo?“ divila se.

„Myslím na morálku, že je pouhým nástrojem, nikoli nadosobním principem,“ začal jsem vysvětlovat. „Chci tím říct, že neexistuje morálka mimo lidskou společnost. Když už jsme byli u těch kaprů, tak hejno kormoránů nezajímají morální aspekty ani osudy kaprů a počíná si u rybníku s malými jednoletými kapříky jako na hostině u prostřeného stolu. Není to nepodobné tomu, jak se chovají lidé na vepřových hodech, kdy se také čerta starají, jak to prožívala pojídaná prasata, než byla zabita. Kormoráni ale nemají morálku, kdežto lidé ano, avšak jsou současně inteligentní, takže si dovedou morálně zdůvodnit, proč je nezbytné při každé slavnostnější příležitosti uspořádat žranici.“

Ohlédl jsem se po Koletě a zjistil, že spí. Vypadala nádhernější než kdykoli dříve, a to bylo inferno.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články