Svět plný čarodějnic
Můj svět je plný čarodějek, došlo mi dnes nad ránem, po Valpuržině noci, kdy se mi v hlavě začal odvíjet příběh včerejší, jako když si pustíš film, kde jsi jedním z herců a podivíš se, kdo tohle režíruje…
S úctou k režisérovi pak sedáš ke klávesnici a ťukáš ten příběh života snad prý všedního, ale u tebe i s mystikou se prolínajícího. Takže poslyšte: začalo to ráno, kdy jsem navštívila svou matku, čarodějnici největší. Táhne jí na 85 let a je stále docela fit. Vyprávím jí příběh, který mě onehdy tak nějak vyšťavil, a ona na to: z toho se nezhroutíš. No jasně, nemám to v plánu, naopak.
A pak už hupky do školky, mé práce, kde se to dnes čarodějnicemi jen hemží. Máme rádi tradice, tak vaříme lektvary a jiné pochutiny… den plný čarování, které děti znají z pohádek. Pracuji jen na půl úvazku, tak se to rychle přehoupne do korzovací cesty domů, kdy v centru města potkám hned několik skvělých žen, které spojuje třeba to, že umějí překonávat obtíže. Nejdřív dospělou dceru Lidušku, kdy se dozvím, jak se odvíjí její práce a zároveň vášeň, výuka tance. Pak vidím tajemnou malířku a učitelku, tam se pozdravíme jen očima, a za chvíli mě slovy „Jé, ahoj, jak se máš?“ zastavuje další divotvorná žena. Předáme si informace, a už vidím půvabnou ženu „v letech“ na takovém tom francouzském dámském kole s košíkem na zeleninu, jak někde na jihu. V duchu si povím: príma, že funguje, a ona vypráví, jak zvládla další zdravotní příhodu. Onehdy mi zas povídala, jak byl její táta politickým vězněm, v 50. letech, a jaké to bylo na malém městě. Psala jsem o tom pak i do novin, co táta holčičce poradil, jak přežít.
Doma si pak po chvíli lenošení na sluníčku pustím televizi a tady známá herečka Jiřina taky vypráví o tátovi, politickém vězni, a jak jí vezli krátce těhotnou do vazební věznice. Ještě se v autě s těmi fízly nasvačila, jak uvažuje prakticky, co kdyby jí tam najíst nedali. Jiřina slaví 90 let. Vyfotil se s ní snad každý prezident, a že jich od války bylo. Má skvělou dceru Simonu, tu vždy ráda vidím v úlohách živočišných žen.
K našim životům patří samozřejmě i muži, a o tom si mezi sebou někdy povíme, jak čarujeme, i když oni si myslí, že snad tady o něčem rozhodují… chachááááá… je to hlavně v naší moci, pánové, což ti moudřejší vědí či aspoň tuší, a buď se domluvíme nebo ne.
Tu fotku s kočkou na klíně, v domácím houpacím křesle, jsem původně poslala jen mému muži, když jsme si přes den ťukali, co děláme, a jak se máme, ale teď se mi hodí, jako ilustrační. A to jsem ten den čarodějnic ani nechtěla nijak slavit, nedělám vatry, ale když už se to tak hezky seběhlo, tak plamínek alespoň blogerský… 🙂 Mějme se báječně, přátelé, aneb nic není tak horké, jak to vypadá.
Čarodějů je málo, zato čarodějek mraky. Ženy totiž mají pro tuto profesi lepší kvalifikační předpoklady 🙂 City, empatie, emoce. Něco z toho jednoduchým mužům vždycky tak trochu chybí.
Díky za článek, zdravím čarodějku a přeji hezký začátek května! Mám poslední dobou pocit, že moje kočka Bety je svým způsobem sama čarodějka. 🙂
Děkuji Oto, jó kočky, to jsou čarodějný zvířata… a ty máš pěknou kytaru, jdu se podívat, jak hraješ. 🙂
Díky ti, světě, za čarodějky!
Tady hovoří zkušenost 🙂 chachááááá 🙂
Najmě dobrá zkušenost. ;o)
Přeji krásný celý květen, Čarodějko 🙂
Děkuji, Bohunko, nápodobně. 🙂
Milá Vlasta,ďakujem krásne za príjemné prebudenie, na Slovensku sa na 1.mája stavajú tzv.“máje“, ale „pálenie čarodejníc“ som zažila v Anglicku a vôbec, všetky sme tak trochu čarodejnice…pekný deň…
Milá Soňo, někdy vnímám takovou krásnou ženskou sounáležitost, to patří k tomu lepšímu v nás. No a znám i to horší, jaké umíme být. Radši se koupu v tom lepším. 🙂
Zdravím milou čarodějku. Jen ten kocour měl asi být černý….jinak dokonalé. I text, samozřejmě. Pěkný den, Vlasto.
Kočička je trojbarevná, májová, vlastně má teď narozeniny, ukázali mi jí jako koťátko na jednom výletě v Orlických horách a už jsem si jí vezla potajmo v krabici domů. Když předchozí kocour se někde zaběhl. 🙂 Krásný májový den přeji.