Nejsi mi k ničemu

Přes slzy nevidím. Jen cítím tu horkou tekutinu, jak mi ohřívá ruce. Tahám vší silou a piliny lítají. Větve se ke mně sklání a dlaně na jejich koncích se mne snaží obejmout.

Den první…

„Co jsi zač?“ Prohlížím to malé semínko, ze kterého klíčí maličký život.

„Počkej a uvidíš…“ zašeptá tajemně!

Držím toho maličkého v dlani. Mám ho zasadit? Nebo vyhodit?

Stojím uprostřed zahrady a přemýšlím, kam s ním? Rozhlížím se, hledám to správné místo. Aha, tak už hledám místo, to znamená, že ho chci zasadit. Chci?

Vezmu motyčku a udělám dírku. Opatrně vložím to zvláštně vonící semínko, zahrnu hlínou a zaleju. Uvidíme časem, co z toho vyroste.

***

Druhý den nacházím na místě maličký keř. Cože? Hned druhý den? To snad ne. Takhle to nebývá. Přece trvá nějaký čas, než se semínko uchytí, než vypustí svůj kořínek hluboko do země. Takhle rychle to přece nejde.

Někdy se možná stane „zázrak“ a to semínko se uchytí rychleji, než jsme plánovali. Jsme na to připraveni?

„Co jsi zač?“ Čekám, že odpoví, ale mlčí. Ani slůvko vysvětlení. Prohlížím si ten malý keřík, je velmi jemný a zdá se, že pokvete? Ne… to snad není možné.

„Květ?“ Srdce mi poskočí. Radostí? Nebo starostí? Rozhodně je to příjemný pocit. Takový malinký drobeček a kolik radosti umí udělat.

Zvláštně voní… ta vůně mi něco připomíná.

***

Třetí den.

Ó! Krása! Z keříku se stal po dlouhé bezesné noci vskutku krásný keř. Ráno, když slunce vstává se jeho květy probouzí a večer budou zase usínat. Dívám se na ty květy a jsem šťastná.

Je to sice velmi rychlé, ale nádherné. Mám se bránit nebo to nechat plavat? Nebo dokonce zastavit?

Ne, nezastavím, je to vzrušující.

***

Čtvrtý den.

Hladím prsty okraje okvětních lístků. Ta známá vůně… co mi jen chceš tou vůní říct? Květy vypadají jako by se chtěly přeměnit v plody? Tak brzy?

Keř se „tváří“ jakoby nic, ale já tuším, že to není jen obyčejný keř. Je něčím zvláštní… jakoby známý. Jen nevím proč? Nemohu si vzpomenout.

***

Den pátý

Hned po rozednění spěchám do zahrady. Nemohu se dočkat. Ignoruju záplavu rozkvetlých růží, mou pýchu pých. Dnes mne nezajímají, dnes spěchám tam k tomu malému…

CO? Tak velký keř? Jak je to možné?

Je skoro větší než jsem já. (jsem prcek, já vím, ale za pár dní taková výška?)

Á, tady se něco klube. Copak to je?

Vypadá to na malý plod. Při bližším ohledání zjišťuji, že to není plod. Je to………. oko.

OKO?! Cože? Dívá se na mě, nemrká, jen se dívá. To oko… to přece znám.

Už jsem ho někde viděla. V dlaních se tenhle podivný plod zvětšuje až do životní velikosti.

Nevěřím. Sedám si překvapeně na zem a zírám na to oko.

„Ne!“ Řeknu rozhodně. Vstanu a rychle dojdu pro zahradnické nůžky. Neváhám ani minutu. Rychle začne mrkat a smutně se dívat. Jedním střihem ho oddělím. Bez soucitu.

„Co jsi keříku zač?“ Ale keř mlčí, jen vítr pohazuje s dlouhými větvemi. Husté olistění šumí a okvětní lístky opadají.

Skenuju každý pupen a snažím se poznat, co se z něj vyklube.

Dole u nohou se prodírá další kousek. Poznávám ho. Tu pravidelnost jsem vídávala jeden čas velmi často. Vždy jsem nemohla odtrhnout oči. I teď sedím a slzy se mi koulí po tvářích.

„Proč?“ Dívám se na tu růžovou krásu. Vzpomínky mi rozehrají v hlavě pocit našeho prvního polibku. Vím, bylo to narychlo, ale v mém srdci tenhle pocit zůstane už navždy. Už vím, co mi ta vůně připomíná.

„Proč mě trápíš?“ Brečím si do náruče. Keřík se vylupuje. Rty jsou perfektní, druhé oko už na mě také zvědavě civí… Svírám nůžky a přemlouvám sama sebe, abych je použila.

Střih. A „jeho“ rty padají na zem. Zkřiví se bolestí, ale já nedbám. Není mi jich vůbec líto. Byly krásné, ale slova, která z nich vycházela, ublížila.

Keř začne bleskurychle mohutnět. Jeho větve míří k nebesům. I se svými plody.

Poznávám dlaně, prsty, které mne hladily, ramena, ke kterým jsem se choulila.

„NE!“ Vykřiknu. „Už je to dávno!“ Vášnivě pláču. Nůžky odstřihují jednu vzpomínku za druhou.

Vše padá k zemi přesně tak, jak už se to jednou stalo. Jen dnes mne to nebolí. Jsem silnější a svobodnější něž kdykoliv jindy.

Běžím pro pilku na dřeviny. Ne, tenhle keř si nemohu nechat růst bez dozoru na zahradě.

„POČKEJ….“ zašeptá, když se k němu přibližuji. Větve má vztyčené, abych nedosáhla. Na koncích vidím další rty, ten známý úsměv, obě oči, nos, i uši. Vidím další a další prsty, dlaně, dokonce celé paže. Kdybych si vše poskládala jako puzzle, byl by to on.

„Neřež mne.“ Snaží se mne přemluvit.

Je pozdě, už si nenechám ubližovat. Kleknu k zemi a těsně nad trávou začnu řezat.

„Jsem láska…“

Nevěřím těm slovům…. „Cože jsi?“

„Přece láska. Jsem tvoje láska. Nechci, abys mne zavrhla.“

„Pche!“ Zatlačím na pilu.

„Můžu ti tolik dát. Když mě necháš.“

Neposlouchám. Tahám ozubí a přesvědčuju sama sebe nahlas, že dělám správně.

„Nechci tě. Ničíš mi život.“ Upoceně volám do koruny teď již statného stromu.

„Potřebuješ mě.“ Z pod kůry vytéká rudá hustá kapalina. Teče mi po rukou, vím, že ji zabíjím. Zabiju ji už navždy.

„Ach…“ Smutní.

„Já vím, vím, že tě to bolí, ale mě to taky bolelo a tys mě v tom nechala samotnou. Moje srdce už si nikdy zlomit nenechám.“ Přes slzy nevidím. Jen cítím tu horkou tekutinu, jak mi ohřívá ruce. Tahám vší silou a piliny lítají.

Větve se ke mně sklání a dlaně na jejich koncích se mne snaží obejmout. Vysmekám se a dál řežu. Cítím jeho ruce, jak mne hladí po zádech, jak putujou k prsům, jak moc něžné umí být. Vím to, pamatuju si to. Bylo to krásné…….. ALE! Už nikdy!

Tratoliště krve ve vysoké trávě, ani úpěnlivé prosby mne neobměkčí.

Opírám se o podťatý kmen.

„Nepotřebuju tě, jsi mi k ničemu!“

Otírám slzy i pot z tváře, ušpiním se krvavými šmouhami, ale jsem šťastná. Strom padá a s ním veškeré vzpomínky, bolet i trápení.

„UŽ NIKDY MI NELEZ DO CESTY!“

„……….ale já jsem přece láska……..“ Promluví naposledy.

„Já vím!“ Plivnu na ní. „Chcípni!“

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články