Židovský humor XVIII.

Nauč se smát, aniž bys plakal, zní staré hebrejské přísloví. Takže poprvé zde na blogosféře a po XVIII. na blogu dohromady.

„Rabbi, to byla k*revsky dobrá řeč,“ řekl Izzy, místní zbohatlík, když v sobotu ráno v synagoze potřásal rukou rabínovi. „Děkuji, ale takhle byste v templu mluvit neměl,“ namítl rabín. „To byla tak k*revsky dobrá řeč, Rabbi“ pokračoval Izzy, „že jsem se rozhodl věnovat sto tisíc na opravu šulu!““To si děláte p*del, ne?“ neudržel se rabín.

Icik se vracel z rybářského výletu u Galilejského moře. Už se pomalu stmívalo, tak spěchal, aby nedostal doma vyhubováno. Ke vší smůle ho zastavila silniční kontrola. „Pánové, vím že jsem jel rychleji a měl jsem pro to dobrý důvod. Navíc se podívejte, kolik projíždějících řidičů jede ještě rychleji než já. To to není fér, abych zrovna já dostal pokutu,“ zkoušel Icik obměkčit policisty. „Vidím, že jste rybář“, řekl policista, co mu kontroloval doklady. „Ano, proč?“ „Už jste někdy pochytal všechny ryby?“

Malého Ottu Poppera přistihne porybný s kbelíkem plným úhořů.
„Ty pytláku mrňavý, víš jaký tě čeká trest?“, a napřahuje hůl.
„Počkejte, pane Záruba, to jsou moji domácí mazlíčci. Byl jsem je venčit v řece.“
„Co to vyprávíš za nesmysly?“
„Pojďte, ukážu vám to. Vždycky je na chvíli vypustím do vody a pak zapískám a oni se zase vrátí do kyblíku.“
Dojdou k řece. Otík vypustí úhoře a ti zmizí v hloubce.
„Tak a teď na ty ryby zapískej, aby se zase vrátily!“
„Jaký ryby, pane Záruba?“

Mně je úplně fuk, jak se jmenuješ.
Necourej se mi po vodě, když tu chytám ryby!

Jeden ješiva bocher z Oděsy dostal vzácnou propustku k návštěvě Moskvy. I nasedl na vlak a v přeplněném společném vagonu třetí třídy dokonce nalezl volné místo. Na následující stanici přistoupí mladý muž a usedne proti němu. Ješiva bocher na něj hledí a přemítá. Ten mladík nevypadá na mužika. Není-li mužik, tak nejspíš je z naší židovské oblasti – zóny. Je-li ze zóny, musí to být Žid. Ale jediný Žid, který dostal propustku do Moskvy, jsem přece já. Počkat, před Moskvou je na trati dědinka Samovat, tam není třeba propustku. Jenže proč by tam ten sympatický mladý muž cestoval? No nejspíše navštívit někoho z našich souvěrců. Ale kolik jich tam vlastně žije? Všeho všudy dvě famílie, rodina starého Mojsejeviče přebývá pod synagogou, dům šámese Abramoviče je až za hřbitovem. Mojsejevičovi, to je strašný póvl, to ten slušný pán určitě jede k Abramovičovi. Ale za jakým účelem? Abramovič má dvě dcery, že by to byl jeho zeť? A když ano, kteroupak z těch dvou jiddele si vlastně vzal. Sára se vyvdala za krasavce advokáta do Peště a Ester má obchodníka z Žitomiru. Takže to musí být muž od Sáry. To znamená, jestli se nepletu, že se jmenuje Saša Kohn. Moment, ale jestli pochází z Peště, z té líhně anitisemtismu, tak se určitě nechal přejmenovat. Jak že je maďarský ekvivalent kohena? No přece Kovács. Ovšem, pokud mu dovolili změnit jméno, musí požívat výsady mimořádného statusu, nejspíše doktor s univerzitním vzděláním… A v ten okamžik se ješiva bocher obrátí na spolucestujícího s pozdravem: „Dobrý den, pane doktore Kovácsi, jak se vede?“ „Děkuji za optání, ujde to. Ale jak a odkud mne znáte?“„Já vás vůbec neznám, pane doktore,“ odtuší ješiva bocher, „já jsem si vás poskládal.“

Na sovětské vojenské akademii má přednášku spojenou s diskusí význačný generál. V diskusi se jeden z posluchačů předpisově zahlásí a klade otázku: „Budeme muset bojovat ve třetí světové válce?“ Nato generál: „Ano soudruzi, se vší pravděpodobností, ano.“ Další posluchač se ptá: „A kdo asi bude, soudruhu generále, náš nepřítel?“ „Náš nepřítel bude nejspíš Čína.“ A další dotaz: „Ale nás je 150 milionů a jich jeden a půl miliardy. Můžeme vůbec vyhrát?“. A generál: „Soudruzi, dívejte se na to takhle. V moderní válce nerozhoduje kvantita ale kvalita. Tak třeba na Středním Východě stojí 5 miliónů Židů proti 50 miliónům Arabů. A Židé zatím vždycky vyhráli.“ Nato další posluchač: „A soudruhu generále, máme dost Židů?“

V americké černošské škole vysvětluje učitel dětem vznik bílé rasy: „Když Kain zabil Ábela, ozval se Boží hlas: „Kaine, kde je tvůj bratr Ábel?“ – Kain zbledl, a tak vznikla bílá rasa.“

Moše zašel v Tel Avivu do kina a všiml si, že muž v řadě před ním, má s sebou psa. Řekl si, že pes bude asi asistenční a doufal, že bude dobře vychovaný a nebude rušit. Film začal a po chvíli se během veselé části se zdálo, že pes vydává tiché krátké štěkavé zvuky, které připomínaly smích. Když následovala smutná část, vypadalo to, že pes tichounce kvílí a tečou mu slzy. Když film skončil a rozsvítila se světla, poklepal Moše majiteli psa na rameno: „Asi to bude znít divně, ale vypadalo to, že si váš pes ten film opravdu užil.“Chlápek se podíval na psa a přikývl. „Ano, je to opravdu divné, protože knihu naprosto zkritizoval.“

Saddám Husajn seděl ve své kanceláři a přemýšlel, na koho by zaútočil, když najednou zazvonil telefon.
„Haló, pane Husajn,“ řekl hlas s výrazným přízvukem. „Tady Jicchak z Tel Avivu v Izraeli. Volám, abych vás informoval, že vám oficiálně vyhlašujeme válku!“
„No, Jicchaku,“ odpověděl Saddám, „to je důležitá zpráva! Řekněte mi, jak velká je vaše armáda?“
„V tuhle chvíli,“ řekl Jicchak po chvilce počítání, „jsem to já, můj bratranec Saul, můj soused Shlomo a celý karetní tým na pinochle z lahůdkářství – to je celkem osm!“
Saddám si povzdechl:
„Musím vám říci, Jicchaku, že já mám armádu o síle milionu mužů, kteří čekají na můj rozkaz vyrazit.“
„Oy vey!“, řekl Jicchak, „ještě vám zavolám zpátky!“
Opravdu, druhý den Jicchak zavolal zpátky:
„Tak, pane Husajn, válka stále platí! Podařilo se nám sehnat nějaké vybavení!“
„A jaké vybavení, Jicchaku?“, zeptal se Saddám.
„No, máme dva kombajny, buldozer a traktor od Goldberga z kibucu.“
Saddám si znovu povzdechl:
„Musím vám říci, Jicchaku, že já mám 16 tisíc tanků, 14 tisíc obrněných vozidel pěchoty a moje armáda se od té doby, co jsme spolu naposledy mluvili, zvýšila na jeden a půl milionu mužů.“
„Opravdu?!“, řekl překvapeně Jicchak, „tak ještě vám zavolám zpátky!“
Další den zavolal Jicchak:
„Tak, pane Husajn, válka stále ještě platí! Podařilo se nám sehnat vzdušné síly! Vybavili jsme Moshemu ultralight puškami a také se k nám přidal karetní tým na bridž!“
Saddám chvíli mlčel a pak si povzdechl:
„Musím vám říci, že já mám 10 tisíc bombardérů, 20 tisíc stíhaček MIG-19 a armádní komplex je obklopen laserem naváděnými raketami země-vzduch a od minule se moje armáda zvětšila na dva miliony.“
„Oy gevalt!“, zvolal Jicchak, „ještě vám zavolám zpátky.“
Následující den opět Jicchak zavolal:
„Tak, pane Husajn, omlouvám se, ale musíme tu válku odvolat.“
„To je mi to líto,“ řekl Saddám. „Proč jste tak náhle změnili názor?“
„No,“ řekl Jicchak, „všichni jsme to znovu probírali, a nepřišli jsme na to, jak bychom dokázali nakrmit dva miliony zajatců.“