Jak Herakles splnil poslední úkol

Bylo teprve dvanáctého. Dorazily další vozy s kuřaty. Vesničané začínali reptat, že nestíhají chovat nové opeřence. Automaticky bral jedno kuře po druhém a silou jim lámal vaz. Ona (on) byla tak při chuti. Už aby byl zítřek.

Poslední úkol. Nadlidský úkol. Samozřejmě, vždyť je polobůh. Král s ním nemá slitování. Až tohle splní, vrátí se domů ke své milé. Velké tmavé vzdorovité oči, husté řasy, plné rty. Ty rty se usmály, kdykoliv ho spatřily… Milovala ho, Herakla. Každý večer na ni pískal pod okny jejich domu. Nemohla se dočkat, až oblíbenou melodii uslyší. Slíbili si lásku a ona věrně čekala, až se jí vrátí z cest. Jako vzpomínku ji daroval přívěšek vyrobený bohyní Artemis.

***

Zoe. Její jméno znamenal život. Dělala čest svému jménu. Byla tak nádherná, její krásné křivky okouzlily každého. Každého i samotného Háda. Byla to veselá a šťastná dívka až do dne, kdy ji navštívil sám pán podsvětí. Držel ji ve svém náručí, jeho oči plály zlem a pokušením. Plakala a prosila o milost. Nemilovala ho, štítila se ho.

„Nikdy nebudu tvá!“

Běda jí! Hádes na ni uvrhl kletbu.

„Budou se tě bát. Budeš děsem, noční můrou všech. Tvé srdce bude chladné a zlé. Krev bude tvou potravou, lidské maso večeří.“

„Milost!“

„… každého třináctého smíš být sama sebou.“…

***

„Chyť mi Kerbera!“ Ušklíbl se Eurystheus. Všichni v sále strnuli hrůzou. Dav šeptal vyděšeně jméno trojhlavého psa. Ženy omdlévaly, muži bledli.

„Kerbera?“ Herakles v tom neviděl problém. Postavil se výzvě. Vyrazil do podsvětí.

***

Hádes mu dovolil odvést Kerbera z podsvětí na Zem, pod podmínkou, že ho chytí holýma rukama. Jejich domluva byla překvapivě klidná.

***

Ucítil ho. Pach smradlavého, mokrého psa nejde jen tak necítit. Déšť mu bičoval tvář, snažil se v té tmě rozkoukat, ale nakonec se řídil jen sluchem a čichem. Husté křoví zapraskalo.

„Tak pojď pejsku…“ Zašeptal sám pro sebe. Prodíral se blíž. Další silné praskání, tentokrát na druhé straně. Znejistěl. Slyšel o něm vyprávět. Prý dokáže rozsápat býka. Ale on je Herakles, nezalekne se nějakého mokrého psiska.

***

Najednou se tma ještě víc zatmavila. Jako by celé nebe pohltila nicota. Zablesklo se a Herakles viděl sloup porostlý chlupy. Cože? Rukou nahmatal tvrdou hrubou srst. Co to k sakru bylo? Nad hlavou uslyšel zavrčení. Vzhlédl a ve světle dalšího blesku uviděl…

***

To nebyl pes. Nebyl to ani býk, byla to obrovská chlupatá stodola. Další a další blesky Heraklovi postupně ukázaly celého Kerbera. Tlapy jako kola od vozu, nohy silné jako tělo urostlého muže, všechny tři hlavy velikostí připomínaly obří kameny z Olympu. Pěna u huby a dlouhé ostré zuby. Štěkot jistě budil respekt široko daleko. Naštěstí v tuto chvíli byl ticho. Chřípí nasávala vůni poloboha. Krátce zavrčel a opět hluboký trojitý nádech a výdech. Šest očí propalovalo Herakla. Ten jen stál a nevěřil, že ještě žije. Opět blesk. Co to je?

Měl pocit, že uviděl nějaký odraz kovu. Vysoko nad hlavou, v místě, kde srůstaly všechny tři hlavy v jedno tělo tam, kde přestávala hadí kůže a začala růst srst, tam se něco blýskalo. Přívěsek od Artemis.

PROBOHA!!! To snad ne?! ZOE??? Všechno mu došlo…

Proto se Hádes tak tajemně uculoval, proto byl tak klidný. Čekal, že poloboha Kerberus rozsápe a on bude mít volnou cestu k Zoe.

Herakles začal potichu pískat. Už to bylo dávno, co touhle písní lákal svou milou na schůzku u řeky. Tříhlavá bestie přestala vztekle máchat dračím ocasem, povolila svaly a ulehla. Všechny tři hlavy se dívaly na svého milého.

Uslyšel smutné zamrčení. Zvedl ruce a dotkl se těch strašlivých mord. Hladil je a ony držely. Po tolika letech se opět potkali…

*******************************

Zabitá tělíčka hnědých kuřat házeli sloužící otvorem v dubových padacích dveří. Zezdola se ozýval zlostný řev. Herakles poslední kusy osobně odnesl do sklepení. Rád ji krmil sám, ona ho pak obdařila teplem svých chlupů. Chlácholivě na ni mluvil a ona bedlivě naslouchala. Občas slabounce zakňučela. Drbal ji za ušima na hadí kůži.

Celý měsíc spolu takhle čekali na třináctého. Třinácka je pro většinu lidí číslo neštěstí a smůly, ale pro ně bylo třináctého den touhy, něhy, lásky. Třináctého nepřijížděly žádné povozy s kuřaty, jedlo se vepřové a stvůra přestávala být stvůrou.

***

Půlnoc! Konečně! Seběhl do obrovského sklepení a vynesl v náručí svou milovanou. Ona ho zahrnula vzrušenými polibky. Jejich těla po sobě toužila. Celý měsíc čekala, až se dočkají teplých dlaní a vášnivých polibků. V ložnici pak zažívali jedno vyvrcholení za druhým. Herakles se nemohl nabažit tělem své Zoe. Pojedli společně a zapili oběd vínem. Další a další polibky. Milovali se. Věděli, že měli jen jeden den a snažili se ho řádně využít do poslední vteřiny.

***

Den se pomalu přehoupl do své druhé poloviny. Vyčerpaně a opile leželi na lůžku. Smáli se a dotýkali se svých těl. Odpočívali, ale jen chvilku, on si znovu žádal útěchu jejím tělem. Vychutnával si práci jejích rtů a pak ji znovu mužně pomiloval.

Měsíc se vyhoupl na noční oblohu. Perseidy kreslily zlaté čáry. Herakles se loučil se svou milovanou.

Když odbila dvanáctá a den přešel do čtrnáctého, rozléhalo se po ztichlém kraji táhlé, trojhlasné, smutné zavytí. 

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články