Blesk - Blogosféra

Stalo se to nečekaně. Byl to oka mžik, který trval nekonečně. Samotnou ji to překvapilo. Blesk z čistého nebe, který zasáhl uvnitř a všechno proměnil. Venku to snad nikdo nepoznal.

Uprostřed lesa, zalitého sluncem, po krásné procházce, která se klikatila jehličím, jako had mířící za světlem, padla na ni nečekaně kritická tíha přítomnosti, nesmlouvavě prosazující své názory. Jakoby jí někdo sundal pomyslné růžové brýle iluzí, doposud sedící na jejím malém nose. Vůbec netušila, co s tím. Byli spolu přece jen pár let.

Šel kus před ní, loudal se a kolem něj poletoval nepřítomně cigaretový dým. Vznášel se, jako šedivé závoje skutečnosti. Jeho závislost momentálně narostla do obřích rozměrů. Dlouho si na to zvykala. Nikdy nechtěla kuřáka. Zprvu jí ten kouř dokonce i voněl v jeho fousech. Milovala tu vůni. Vlastně jí nevadí dodnes, ale ten všude přítomný dým, ji od něj odděluje. Jakoby byli rozděleni nějakou clonou. Dřív, když chtěla jíst v jeho přítomnosti, byl pozorný a na chvíli toho nechal. Teď to často nedokázal. Musela si o to říkat. Přišlo jí to sobecké z jeho strany. Kouřil vždycky víc, když se trápil, nebo měl starosti. Tento rok toho bylo zase docela dost. Měl cigaretu v ruce téměř nepřetržitě. Nekouřil jen když jedl, nebo spal. A ještě popel. Všude popel, jako zbytky doutnající sopky. Než si mohla sednout v autě na sedadlo, musela sfouknout sopečný nános. Popel býval všude. Na palubní desce a hlavně na zemi u něj. Když s ním neseděla v autě, klepal na podlahu a kouřil uvnitř. Tak, jako ve svém pokoji. Před jejím příjezdem pořád větral a přeplněné popelníky, které občas vynášela dokazovaly opětovnou všudy přítomnou nicotu měnící se v šedivý pyl. Teď kráčel prosluněným lesem a dýmil, jak tovární komín. Hrozně jí to rozčilovalo, když ho takhle viděla.

Přestaň, víš, že to teď měl těžké, buď trochu chápavá. Každý máme nějakou závislost přece! Jo a jakou mám já?! Hašteřivě se dohadovala sama se sebou.

Zpívající ptáci na chvíli uchlácholili její mysl. Snažila se, soustředila, ba přímo nutila, aby spokojeně a nerušeně dokázala vnímat klid a nádheru kolem. Dokázala to však jen do další věty, která zazněla, jako ozvěna. “ Až přijedeme, stavíme se do hospody na jídlo, už mám docela hlad „, pronesl její muž do prostoru před sebou. A ludra kritická uvnitř, měla zase další téma ke svému monologu, kterým ji teď právě dost obtěžovala.

Jasně! Hlavně na to žrádlo pořád mysli. Bože, jak si přibral za pár let, co jsme spolu. Všechny trika malé. Je to k nevíře, jak se člověk dokáže takhle rychle projíst do tak obřích rozměrů. A já kráva ti u toho kolikrát asistovala a měla radost, jak ti chutná. Však mi taky pěkně porostl zadek. A můžu si za to sama. Neumím říct ne. Beztak si zase ten smažák s tebou dám, protože se nedokážu ovládnout. Za chvíli se asi taky neunesu. Bože, jak se pomalu šine. Za chvíli se bude jen kutálet. A těch slibů, které jsme spolu už udělali. ŽÁDNÉ PRASENÍ!!! Zase zůstalo jen u keců. Je to strašné, když mají oba slabou vůli. Je to opravdu to, co chceš? Vždyť si přece zasloužíš něco jiného, než obtloustlého týpka kouřícího, jako tovární věž, s polo rozbitým autem, který dává rozumy všem kolem, ale sám si pomoct nedokáže.

Poslední věty ji na chvíli přilepily k lesnímu chodníku. Nedokázala se pohnout. Byla šokovaná sama sebou, kde se v ní bere tolik zloby a nasranosti. Nespokojenost prýštila každičkým pórem jejího těla a ona se nesnažila nic zakrývat. Nikdo z přítomných nic nezpozoroval. Všichni šli kus před ní a vůbec netušili, co se právě odehrává v pozadí jejich banálních rozhovorů. Byla tak konsternovaná a smutná sama ze sebe a svých myšlenek, až jí vytryskly slzy. Pálily a štípaly na prohřátých tvářích.

Vždyť ho přece miluješ! Tak dlouho jste na sebe čekali, tolik toho spolu prošli. Je laskavý, citlivý a hlavně s tebou o všem mluví. To je ti málo? Ve svém životě si takového muže ještě neměla. Copak to pořád nechápeš, že jste pro sebe stvoření? Copak nerozumíš tomu, že má za sebou velmi těžké období, po kterém by se každý druhý chlap složil, nebo uchlastal? Proč jsi do prdele pořád tak přísná?! Řvalo to v ní, tak hlasitě, až se bála, jestli to nejde jejími ústy ven.

Měla pocit, že nemůže jít dál. Nohy, jakoby přirostly do země. Už několikrát se po ní otočil. Znal tyhle její stavy. Věděl, že potřebuje být sama a užít si tu nádheru kolem. Kdyby jen tušil…Tentokrát se ale vzdálila hodně. Zpomalil a chvíli čekal, než mu došlo, že se vůbec nehýbe. Stála na místě a dívala se upřeně před sebe. Vydal se směrem k ní. Cestou odhodil cigaretu, kterou právě rozkouřil. Přicházel sám, bez svého dýmu. Jakoby vystoupil z mlhy, která je dlouhé měsíce rozdělovala. Usmíval se na ni. Ve chvíli, kdy byl téměř u ní, uviděl její zkřivený výraz. Opatrně se zeptal: „Lásko, děje se něco?“

S každým dalším krokem, kterým se k ní přibližoval, její srdce bilo hlasitěji a naléhavěji než dřív. Strach z prozrazení ji úplně ochromil. Přistoupil k ní a podíval se hluboko. Tohle uměl jen on. Beze slova ji objal a držel, dokud se nepřestala třást. Do vlasů ji zašeptal: “ Už se neboj lásko moje. Všechno je v pořádku. Je to pryč. Já se taky kolikrát o nás moc bál.“ Jeho horké dlaně, které ji hladily a tiskly k sobě potvrzovaly, že mluví pravdu.

Kdesi nad hlavami jim zakřičel pták a jejich srdce po chvíli začala opět klidně bít ve stejném rytmu…..