Jak se dělilo společné Československo

Na hranicích mezi Českou republikou a Slovenskem se včera znenadání objevily betonové zátarasy. Lidé, kteří jezdí mezi oběma státy do práce (a Slováků pracujících na Moravě je určitě více, než Moravanů odjíždějících za prací na Slovensko) se znenadání nedostali včas do práce. Slovensko zpřísnilo režim na hranicích v souvislosti s nemocí covid-19. Vždy, když se kolem hranice se Slovenskem něco nového děje, nemohu nevzpomenout na to, jak se to vlastně stalo, že tam ta hranice je. Nemyslím pomyslnou čáru na mapě, která odděluje Moravu od Slovenska. Myslím tu skutečnou hranici, tedy místo, kde fakticky opouštíte území jednoho státu a vstupujete do státu jiného. Byl to vlastně velký paradox začátku devadesátých let. Země postsovětského bloku se otevíraly světu, tedy hlavně západní Evropě, a zároveň se stát ve středu Evropy rozhodl, že vytvoří hranici novou, hranici mezi nejbližšími sousedy, hranici mezi novou Českou republikou a stejně tak novou Slovenskou republikou.
Nechci tady rozebírat všeobecně známá (případně lehce vyhledatelná) fakta, která rozdělení předcházela i následné problémy, které hranice přinesla (přestože politici slibovali, že žádné hmatatelné změny pro občany obou zemí nenastanou). Ona fakta, pokud už je nemá v mozkovně, si každý najde dnes díky internetu během pár vteřin. Doporučuji hledat pojmy jako „pomlčková válka“, „Pithartův dvojdomek“, „turistická oblast Kasárna“ nebo „slovenský zbrojní průmysl“.
Co mne vždy při přemýšlení o tom, jak to tehdy bylo a proč se to stalo, že oba státy šly svou cestou (a přiznejme si, že spíše Slovensko chtělo odejít od Čech a Moravy, než naopak), je několik mých služebních cest do rozbouřeného slovenského pohraničí na začátku devadesátých let. Mělo logiku, že právě ostravský zpravodaj největších celostátních novin, jakými deník MF DNES bezpochyby byl, sledoval politické dění na Slovensku. Měl jsem to nejblíž do centra tehdejšího dění, které se povětšinou neodehrávalo v Bratislavě, ale v Žilině, v Bytči, v Čadci. „Petře, v Žilině bude demoška, na které vystoupí mimo jiné Slota. Jeď tam a popiš, co se bude dít,“ tak zněl nejeden telefonát z pražské centrály. Pro ty, kdo zatím neměli důvod vědět, kdo je Slota, připojuji, že jde o slovenského politika, bývalého primátora Žiliny, jednoho z hybatelů tehdejších snah Slovenska jít svou cestou. S Jánem Slotou jsem jednou seděl i v jeho primátorské pracovně a udělali jsme rozhovor. Přes všechna očekávání byl ke mně velmi milý, což si vysvětluji tím, že s Ostraváky byli lidé v Makově, Turzovce i Žilině vždy v pohodě…
A tak jsem na Slovensku pobýval v té době docela často. Některé demonstrace proti společnému státu byly fakt drsné. Pamatuji si, když jsem jako jediný český novinář poslouchal řečníka na náměstí v Bytči, který označil vztah Čechů ke Slovákům jako genocidu na slovenském národu… „Peter, teraz bys mal ty dačo povedať,“ vyzval mne s úsměvem jeden ze slovenských kolegů. No, samozřejmě jsem „nič nepovedal“, ostatně úkolem novináře je zaznamenávat a ne vstupovat do historických událostí. Pokaždé jsem se modlil, abych po těchto demonstracích našel své osobní auto Dacia (jediné, na které jsem v té době byl schopen z redaktorského platu našetřit, páč ojetá Dacia byla dokonce levnější, než ojetá Škoda 105) ve stavu, v jakém jsem jej zaparkoval. Nikdy se tomuto mému prvnímu autu nic nestalo, což si vysvětluji opět tím, že ostravská SPZ byla výrazně bezpečnější, než kdybych měl značku pražskou…  Kromě toho osobní auto novopečeného zpravodaje bylo v takovém stavu, že ublížit mu už skoro ani nešlo.
Abych zkrátil své vyprávění ze začátku devadesátých let – zkrátka a dobře, už v té době mi bylo jasné, že Slovensko půjde svou cestou, že to, co se tam odehrává v myslích voličů a tedy jejich politiků (nebo politiků a tedy jejich voličů), nemůže dopadnout jinak, než nakonec dopadlo. Kolegové v Praze mi v té době nevěřili, mysleli si, že přeháním, ale i je nakonec přesvědčilo, když popisovali rozhodující okamžiky té česko-slovenské tahanice. Když pak na Slovensku vyhrál volby Vladimír Mečiar a v Česku Václav Klaus, bylo v podstatě dobojováno a ve vile Tugendhat se už neřešilo ZDA se rozejít, ale JAK to udělat, aby to nikoho příliš nebolelo.
Pokaždé, když dnes jedu na Slovensko, což činím několikrát do roka, už jen jako turista, vzpomínám na to, jak to tenkrát bylo. A jak se tedy vlastně přihodilo, že slovenští skláři se včera nedostali do práce na Moravě, protože česko-slovenská hranice se zase jednou změnila z čáry na mapě v klasickou hranici mezi dvěma sousedními a svéprávnými státy.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články