Jak málo stačí k tomu, aby se z demokratů a liberálů stali zastánci totalitních praktik

Je smutný pohled na lidi, kteří měli roky plná ústa demokracie a svobody, a stačila jen chřipka k tomu, aby popřeli to, co kdy hlásali. Není to však nic nového, je lehké být demokratem a liberálem, když to nic nestojí, a těžké, když to bolí.

Ta chřipka jistě není jen tak nějaká chřipka, reálně zhruba každý stý nakažený v souvislosti s ní u nás zemřel. S Covid-19 se stal globální fenomén, je sice otázkou, do jaké míry skutečný a do jaké mediální, a kdy a kde se mění reálný boj s pandemií v hysterii, ale problém to nepochybně je a čelit této nákaze bylo a je nutné, už jenom proto, že lidstvo k tomu na rozdíl od dřívějších pandemií prostředky má. Má prostředky systémové i medicínské, které musí jít ruku v ruce.

Takovým prostředkem jsou testy, a zvláště pak očkování. Průkaznost běžných testů není ideální, ale očkování se zdá být účinné do té míry, že má smysl. V tomto smyslu se vyjadřuje drtivá většina odborníků, a to i těch, kteří nejsou součástí vládních protiepidemických týmů. Nemusíme jim věřit, ale komu jinému bychom věřit měli? Vědmám, šiřitelům hoaxů nebo snad lidem, kteří se touží zviditelnit kontroverzními postoji? V tomto smyslu mají těžko zpochybnitelný význam i některé restrikce a různá nepopulární nařízení.

Nechal jsem se zcela dobrovolně a bez jakéhokoli nátlaku oočkovat a dodržuji vesměs všechna nařízení, která mi dávají smysl. Přijde mi to správné a rozumné. Jsem ovšem také člověkem velmi svobodomyslným a tato skutečnost se s výše uvedeným kdesi potkává a kdesi jinde je s tímto v konfliktu. Pokud stát v nouzi použije nouzová opatření, která prokazatelně nejsou zneužitím situace, občan by je měl respektovat, pokud ovšem tentýž stát začne svévolně nakládat se zákazy, nařízeními a jinými normami jako s totalitními praktikami, které přímo či nepřímo omezují občanské svobody, je to něco zcela jiného.

Omezení občanských svobod a demokratických principů je totiž možné jen za zcela výjimečných okolností a jen na zcela nezbytnou dobu, nesmí se z toho stát trvalý prostředek vládnutí. Takové počiny pak nelze vnímat jinak než jako nástup totalitních praktik vedoucí k totalitnímu systému. Stát má v zájmu svém i v zájmu každého občana, což je logicky propojeno, dbát o zdraví lidu, chránit lidské životy, občany léčit a zachraňovat a propagovat vše, co k osobnímu zdraví a bezpečnosti vede. Stát ovšem nesmí vzít zdraví a bezpečnost jednotlivce do vlastních rukou, to je vždy osobním rozhodnutím každého občana.

Stát nikomu nemůže nařídit, aby žil zdravě, aby se léčil, aby svůj život a zdraví neohrožoval a konečně aby neumřel, když umřít chce nebo tuto nezvratnou věc svěří do rukou Přírody či Prozřetelnosti, a ne do rukou systému. Stát může a musí chránit ty, kteří chtějí být chráněni a ty, kteří se takto rozhodnout nemohou. Ostatním musí být v tomto smyslu umožněno, aby se rozhodli sami. Je někdy nejasné a diskutabilní, kde se protíná svoboda jednoho se svobodami jiných, ale principiálně na tom nespatřují nic, coby mělo být důvodem k relativizaci skutečností, které zcela jasné jsou.

Pokud stát podmíní testováním některé běžné a standardní lidské činnosti, musí umožnit snadno a zdarma testy. Očkování pak musí být prováděno na základě osobního rozhodnutí každého občana, ten snad za to může být v rámci nějakého nadstandardu (třeba formou odměny) zvýhodněn, ale neočkovaný nesmí být znevýhodněn, přičemž oním standardem je nepochybně volný pohyb, návštěva obchodů, restaurací i kulturních a sportovních akcí apod. Je nepřijatelné, a dokonce i trestné vědomě ohrožovat nákazou jiné lidi, ale nelze vnímat každého, kdo není očkovaný, jako potenciálního „bacilonosiče“. Už jen proto ne, že očkování může především chránit před propuknutím nemoci či jejím vážným průběhem očkovaného, není ale univerzálním prostředkem zamezujícím nákazu druhých.

Nedivím se tomu, že tato vláda má sklon k totalitním praktikám, nečekal bych od těchto politiků nic jiného, ale žasnu nad tím, jak lidé mající léta plná ústa svobody a demokracie, ze dne na den na tyto zásadní principy rezignují, a to asi jen na základě vlastního strachu, pohodlí či potřeby nepřidělávat si nějaké problémy. Je to smutné i s ohledem na to, že právě principy svobody a demokracie se mají projevit tehdy, když to není snadné a jaksi automatické, ale naopak právě tehdy, když jsou vykoupeny určitým sebezapřením a problémy. Něco o tom ví ti, kteří se v minulých dobách nesklonili, když drtivá většina se vžila do rolí ovcí. Dnes je módou postoje těchto lidí relativizovat či je dokonce zesměšňovat a z aktuálních postojů je patrné, proč to tak je.

Má-li někdo pocit, že je něčím jiným odpor k totalitnímu režimu a odpor k totalitním praktikám režimu, který se tváří jako svrchovaně demokratický a liberální, tak já si to tedy nemyslím. Každý totalitní režim či režim k totalitě směřující se prezentuje jako demokratický a své totalitní praktiky vydává za službu lidem, poskytování a zabezpečování ochrany a bezpečnosti. V dobách pandemie to může být snadné a vlastně i ospravedlnitelné, ale doba epidemie jednou skončí a nám tu už nadobro zůstanou praktiky režimu, na které jsme si již zvykli a automaticky pak počneme přijímat další a další. Myslím, že je to cesta do pekel nesvobody, která je vydlážděna zdánlivě dobrými úmysly.

Jsem přesvědčen, že je třeba se jednoznačně postavit těmto totalitním praktikám, nazývat nedemokratická nařízení pravými jmény a zcela zásadně reagovat i na projevy lidí, kteří takový přístup státu podporují, aniž by si třeba taková nebezpečí uvědomovali, a činí tak pouze ze strachu, ze snahy se vyhnout problémům, z hlouposti či malomyslnosti. To je také smysl tohoto článku, který stejnou formou reaguje na zcela rozdílné náhledy na tuto problematiku.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články