Jak v „dřevjance“ pod Soláněm vzniklo splachovací WC

Tento příběh nosím v hlavě už desítky let a nikdy jsem se nedokopal k tomu, abych jej sepsal. O tom, abych to udělal, mne přesvědčil fejeton mé kolegyně, se kterou jsme kdysi sdíleli stejnou redakci (MF DNES). Tereza Boehmová pojednala na tomto blogu o svém zápase s prasklou hadičkou v koupelně své chalupy. Takže já přidám příběh z chalupaření na Valašsku. Varuji všechny citlivé čtenáře, že půjde o vyprávění choulostivé až fekální, čímž také naznačuji, že kdo na to nemá, právě zde může přestat číst.Vážený čtenář, který zde zůstal, nechť ví, že jde o příběh, který se odehrál před dávnými lety, někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, tedy v době největšího rozmachu českého (moravského, slezského a též valašského) chalupaření. V té době lidé neměli mnoho možností, jak a kde se realizovat. Vytvářet si svůj malý mikrosvět v podobě chalupy byl proto logickým výsledkem normalizace. Ale o to tady nejde a ostatně ani já v době, kdy se vše odehrálo, nic takového neřešil, protože se mnou mlátila spíše puberta, než totalita…

V jedné typické sto let staré valašské dřevěnici, které místní říkají dodnes „dřevjanka“, ve stavení pod vrcholem zvaným Soláň, chalupařili klasičtí Ostraváci. Ze svého typizovaného bytu s teplou vodou, splachovacím záchodem, linoleem, plechovou kuchyňskou linkou a umakartovou koupelnou v paneláku na sídlišti se pátek co pátek přesunuli do úplně jinak, ale také typizovaného, valašského domku. Dřevěnice vonící senem, ale i vyjetým olejem, kterým se po léta impregnovaly trámy, byla v úplném kontrastu s oním bytem na sídlišti. Jedním z příkladů byla pochopitelně klasická kadibudka na zahradě, kde se kadibudkovalo do nekonečné jámy pod tímto „objektem“. To, co v době koupě, tedy v létě, zapadalo do romantického koloritu venkovské chalupy a dotvářelo atmosféru víkendu v přírodě, se v zimě měnilo v muka. Když jste z paneláku zvyklí, že i na záchodě máte ústřední topení, připadá vám nelidské to, co místním domorodcům po staletí připadlo zcela normální. Jít na záchod v patnácti či dvacetistupňovém mrazu měnilo pobyt na valašské chalupě v gulag na Sibiři.

Netrvalo proto dlouho a stejně jako v jiných valašských chalupách vznikla na verandě místnůstka miniaturních rozměrů, ale dostatečná na to, aby sloužila potřebě vykonat potřebu. Jenže z místnůstky nevedl žádný odpad a chemické WC, jaké známe dnes třeba z obytných aut, ještě nikdo (aspoň v ČSSR) neznal, proto se vše vyřešilo chalupářsky. Prostě vše „padalo“ do kýble s hermeticky uzavíratelným víkem. Na konci pobytu, vždy v neděli před odjezdem, vylosovaný člen rodiny obsahem kýble pohnojil místní lesy… Vše fungovalo dlouhé měsíce bez větších komplikací. Až se stalo to, co se jednou stát muselo – na vylití kýble nikdo nepamatoval a protože to bylo v parném létě, vlivem všech fyzikálně-biologicko-chemických vlivů kýbl explodoval. Víko nevydrželo nápor a abych to nerozebíral do úplných detailů, následující víkend se v dřevjance hodně větralo a hlavně bílilo…

Ani to však ještě nepřineslo revoluční zvrat v podobě myšlenky zbudovat klasické WC. Opět vše fungovalo, částečně i díky tomu, že na vstupních dveřích otec rodiny rýsováčkem připíchl papír s nápisem „VYLÍT KÝBL“.

Zásadní zvrat nastal po dlouhé době od zmíněného výbuchu. Shodou okolností to byla neděle, kdy se chalupáři chystali ještě na rodinnou oslavu, takže už na Soláni se hodili do gala a roubenku opouštěli sice nastrojení a navonění, ale ve spěchu. Na poslední chvíli, asi i díky zmíněnému lístku na dveřích, si pan majitel uvědomil, že je třeba vyřešit záchod. Rozhodl se vyprázdnit kýbl narychlo tím, že jej „šustne“ do nejbližšího křoví a pojede se. Komu by se chtělo v polobotkách běhat až do lesa, že? Jenže křak udělal přesně to, co musel. Jeho větve obtěžkány náporem obsahu kýble se zhouply, aby se rázem vymrštily vstříc tomu smělci, který do nich vyprázdnil kbelík s (s prominutím) hovnama… Nemusím snad dlouze vysvětlovat, že se větve změnily v jakousi metličku. Cákající metličku. Kdyby byl milý Ostravák oblečen tak, jak býval běžně, bylo by to tak říkajíc půl bídy. Jenže on byl ve svátečních kalhotách a bílé „košulce“. No, nepřál bych vám slyšet ta slova, která v tom okamžiku pod Soláněm zněla.

Každopádně další víkend se ve stoleté dřevjance začalo stavět splachovací WC s porcelánovou mísou, napojenou na septik s trativodem. A tak v rámci přibližování vesnice k městu vznikl pod Soláněm takový pěkný záchod k nerozeznání od toho v panelákovém bytě… Dřevěnice stojí v tom místě pořád, záchod slouží svému účelu. A pointa příběhu je tedy vlastně v tom, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články