Putování krajinou, kde zůstal kostelík
Koukám, že mám tu čest vytvořit 900. příspěvek našeho hájemství, to je krásné… vstupuji sem se svým koníkem, kterého jsem si tak oblíbila. Je to malba na kameni, jedna z asi 30, které dnes povezu na území zaniklé obce Mikulovice u Klášterce nad Ohří, abych udělala radost příchozím poutníkům… ti sem přijdou na mimořádné otevření kostela a mši, ke které přidávám výtvarnou výstavu. Vše se zrodilo před několika lety, kdy ke mě takovým zvláštním způsobem „promlouvala“ věžička kostelíka, malebně umístěná mezi stromy bývalého hřbitova. Ze silnice směrem na Karlovy Vary je vidět kolem pole, a jak mě to sem přitahovalo, tak jsem jednoho dne území bývalé obce prošla, našla i pozůstatky domů, a k tomu shozené náhrobky ze svahu.
A zároveň pietní obnovu místa, pečlivě posekanou trávu, čerstvě nabílenou budovu bývalé márnice, která je dnes domečkem pro správce, krásně voňavé stromy a dokonce i včelín.
Po domluvě s farností v Kadani jsem tu začala pořádat jednodenní akce po vzoru oživování jiné zaniklé obce u nás na severozápadě, kde se scházejí umělci a tvoří pod širým nebem.
Hledala jsem kreativní a pokud možno místní lidi pro toto místo a taky je našla, a hlavně přišli ti, kterým je určeno, dřívější obyvatelé, jejich potomci a lidé, které zajímá zdejší historie. Akci jsem nazvala „Živou kronikou Mikulovic a Vernéřova“, abychom dali najevo, že fyzické zbourání obce z úředního rozhodnutí nezruší to, co lidé v potu tváře léta léta tvořili… první ročník jsem pro kostel vytvořila výstavu s historickým ohlédnutím a příběhy zdejších lidí, další ročník už byl hlavně výtvarný. To přivezl své obrazy na mikulovické téma Herbert Kisza, skvělý umělec z Kadaně, osobnost, malíř, sochař, grafik… domluvila jsem taky účast Marie Svobodové, která malířsky dotvářela interiéry opuštěných kostelů v celém regionu, a letos tu mám další umělkyni, Jitku Kůsovou. A k tomu mé fotografie, enkaustiky, malované kameny.
Kameny budou lemovat cestu ke kostelíku, nejen ty mé, přizvala jsem i další autorky ke spolupráci. Oživíme prostě místo, které mě k tomuto před několika roky vyzvalo, a už teď mám z toho vše dobrý pocit. Prošla jsem si totiž předevčírem místo pěšky, jako takovou pouť pak zpátky do civilizace, cestou mezi poli lítali motýly, přesně takoví, které maluju na ty kameny… vše se mi propojuje v jeden jediný mnohovrstevnatý obraz.
Sednu na koně a cváláme krajinou… dnes od 12 do 18 hodin tu budeme, k popovídání si s lidmi, sdílení příběhů, v souladu s místem, má to tu jedinečný genius loci, slovy nepopíšeš, naštěstí můžeš zažít. Těším se. V jistém usebrání již nyní.
Jsem rád za vzkříšení krajiny, zvláště v Sudetech. A díky za Vaše dílo, Vlasto.
Také děkuji, že mi je umožněno. Ono mě to obdarovává, včerejší setkání bylo plné lidské vzájemnosti, všem nám to něco dalo. Jsem ještě dojatá. A už vím, o co si to místo říká příští rok, v čem mě to vede. Můžu se pomalu a jistě nachystat.