Židovský humor XLIII

Po čase se zase potká pověstný pan Kohn s pověstným panem Roubíčkem. A to stačí….

Do školy v malém štetlu poslali mladou učitelku z Moskvy. Na první hodině občanské nauky říká:

– Děti, pamatujte si: Bůh neexistuje! Klidně můžete vztyčit prostředníček směrem k nebi.

Všechny děti začaly poslušně ukazovat prostředníčky na oblohu.

Jen Mojše sedí tiše v poslední lavici s rukama za zády.

– Mojše, proč se taky nepřidáš? Bůh opravdu neexistuje!

– Když tam nikdo není, komu bych to ukazoval? A pokud tam někdo je, proč si kazit vztah…?

Mojše oznámí u večeře, že se hodlá oženit s dívkou odnaproti.

„Hloupost,“ mávne rukou otec, „její rodiče jí neodkázali ani halíř.“

„A nezaplatili jí pořádné školy,“ přidá se matka.

„Proto je tak neuvěřitelně tupá,“ odtuší bratr.

„A ty její vlasy,“ přisadí si sestra.

„Ale zmalovat, to se umí,“ nezůstane pozadu babička.

„Nemá vkus!“ kroutí hlavou teta.

„Navíc je feministka,“ podotkne strýc.

„To všechno je nejspíš pravda.“ připustí Mojše. „Ale má jednu obrovskou přednost!“

„Jakou, prosím tě?“ ptají se jeden přes druhého.

„Nemá rodinu!“

Sol a Morty byli členy golfového klubu v Boca na Floridě. Jako obvykle si po partičce golfu zašli do švicu (parní lázně).

„Morty, proč už nehraješ golf s Melem?“ zeptal se Sol.

„Hrál bys golf s chlapem, který posunul míček nohou, když ses nedíval?“ zeptal se Morty.

„No, to ne,“ přiznal Sol.

„Mel taky ne,“ odpověděl Morty.

Noemi už žila dlouho sama. Jednoho večera se nudila a tak ji napadlo zajít poprvé v životě do kasina a zkusit štěstí v ruletě. Přisedla si k elegantnímu gentlemanovi a požádala ho o radu do začátku. Navrhl jí, aby pro štěstí vsadila na číslo, které s ní souvisí, třeba věk. Noemi tedy vsadila deset žetonů na číslo 28. Když se kulička zastavila na čísle 34, omdlela.

Chlapec z intelektuálské moskevské rodiny hrál s chlapci na dvoře fotbal a nešťastnou náhodou rozbil míčem okno.

Rozzlobený domovník vyběhl ze suterénního bytu s koštětem v ruce a rozběhl se za chlapcem. Chlapec běžel a přemýšlel:

„Proč jsem šel na dvůr, na co je mi tenhle pitomý fotbalový míč? Pocházím z intelektuálské rodiny, rád hraji na housle a čtu chytré knihy. A já tu utíkám před nějakým hnusným správcem se smetákem.

Kéž bych žil na Kubě, neutíkal bych před domovníkem, ale povídal bych si s velkým americkým spisovatelem Ernestem Hemingwayem.“

Právě v té době seděl velký americký spisovatel Ernest Hemingway ve špinavé kubánské krčmě za sklenicí rumu a říkal si:

„Co tady dělám? Tohle místo je nechutné! Zpocené ženy a zpocení černoši, horko, teplý rum, špína. Život mi proklouzává mezi prsty.

Kéž bych teď bych seděl v Paříži se svým přítelem, velkým francouzským spisovatelem André Mauroisem, popíjel absint v kavárně na Montmartru, obdivoval Eiffelovu věž a mluvil o literatuře…“

Ve stejné době seděl velký francouzský spisovatel André Maurois v kavárně na Montmartru, popíjel levné víno a přemýšlel:

„Zatracená Paříž… Děvky, ulepené stoly, nekonečný a otravný šanson… Ta ošklivá Eiffelovka, ta špína na ulicích a smrad…

Kéž bych teď mohl sedět v Moskvě s velkým ruským spisovatelem Andrejem Platonovem, pít vodku a mluvit o literatuře…“

A právě v té době běžel v Moskvě velký ruský spisovatel Andrej Platonov s koštětem přes dvůr za chlapcem z moskevské intelektuálské rodiny, který omylem rozbil míčem okno, a myslel si:

„Já ho doženu – já ho kurva zabiju!“

Sára umírá, Kohn sedí u ní, drží ji za ruku a tváří se velmi velmi zkroušeně. Sáře je ho líto a chce ho před koncem ještě trochu potěšit:

„Izák,“ šeptá: „vidíš za oknem ty nádherné červánky? To je přece úžasné. A ti ptáci, jak švitoří. Vím, že už tu dlouho nebudu, ale tahle chvíle mne naplňuje opravdovým štěstím. A teď ten klavír od sousedů, slyšíš? Rubinstein, toho jsem vždycky milovala. Je to, jako bych měla celý svůj život před sebou. Taková nádhera. Člověku se to nechce opustit. A když vzpomenu, co všechno jsme my dva spolu prožili, no řekni, Izák, nebyla to krása?“

„Byla, Sára,“ zvedá se pomalu Izák, aby potichu zavřel okno a zatáhl závěsy: „a teď už se, prosím, nerozptyluj.“

Moudrý Žid, když přijde o peníze, ať krádeží, ztrátou nebo se mu jich prostě nedostává, řekne:

„Děkuji ti, B-že, žes vzal za vděk penězi!“

Do slavné pařížské restaurace přišel muž se svou přítelkyní a objednal si Mouton ročník 1928. Číšník se vrátil s lahví a nalil trošku do sklenice na ochutnání. Zákazník zvedl sklenku, přivoněl k vínu a odložil ho.

„Tohle není Mouton ročník 1928,“ řekl.

Číšník ho ujišťoval, že to je správné víno, ale muž trval na svém. Stále hlasitější diskuze postupně přilákala hlouček zvědavců. Nakonec jednoho odvážlivce napadlo se zeptat, jak si může být chlapík tak jistý, že to není Mouton ročník 1928?

„Protože se jmenuji Phillipe de Rothschild a to víno vyrábím.“

Číšník se začervenal a připustil, že nalil Clerc Milon ročník 1928.

„Nemohl jsem se rozloučit s naší poslední láhví Moutonu 1928. Ale znáte Clerc Milon: je to z téže vesnice jako Mouton, sklízíte hrozny ve stejnou dobu, stejná odrůda, také je to cépage, hrozny lisujete stejně, dáváte je do podobných sudů, lahvujte je současně a dokonce používáte k přečištění vejce od stejných slepic. Vína jsou stejná, liší se jen nepatrně zeměpisnou polohou.“

Rothschild odpověděl:

„Až dnes večer půjdete se ženou do postele, strčte jí jeden prst do jedné dírky a druhý prst do druhé. Pak si k prstům čichněte a pochopíte ten rozdíl v drobné zeměpisné vzdálenosti!“

„Obávám se, že moje žena hluchne,“ svěřuje se Kohn doktorovi.
„Z čeho tak soudíte?“
„No, já na ni mluvím, a ona neodpovídá…“
„Z jaké vzdálenosti?“
„No, to přesně nevím, musím být prostě blízko.“
„Já bych ale potřeboval vědět, jak blízko – zkuste se jí na něco ptát z dálky, a blíž a blíž a příště mi řekněte, z jaké vzdálenosti vás uslyšela,“ instruuje doktor.
„Sáro, co je dnes k večeři?“ volá doma Kohn z ložnice na Sáru v kuchyni. Nic.
„Tak Sáro, co je dnes k večeři?“ volá z obýváku. Zase nic.
„Tak poslouchej přece, Sáro, co bude dnes k večeři?“ ptá se ze dveří kuchyně. Ticho.
„Sáááááro, coooo jeee dnes k večeřiiiii?“ huláká Kohn Sáře do ucha přímo u sporáku.
„Um gotes viln, neřvi a neptej se furt dokola! Vždyť už jsem na tebe třikrát volala, že šoulet!“

Mojše byl v Paříži. Když se vrátil zpět do Lvova, ptají se jeho přátelé, jaký to bylo: “ Co Pařížanky? Jsou taky takový jako u nás holky ze Lvova?“

„Jak to můžete vůbec srovnávat?“ volá Mojše pohoršeně. „Byl jsem s jednou Pařížankou, vyznám se.“

„Tak povídej.“

„Takže, pelerínu měla vyšívanou zlatem – něco takovýho ve Lvově nenajdete. A když pelerínu odložila, měla pod ní blůzu z růžovýho hedvábí – průsvitnýho jako sklo. A její sukně byla poseta třpytivýma flitrama, až oči přecházely. Pak odložila sukni a měla spodničku s bruselskou krajkou, fialovou, protkanou stříbrem. A na podvazcích měla růžici z rubínů…..pak sundala spodničku a podvazky…“

„No a dál?“

„Dál? Dál už to bylo úplně stejný jako ve Lvově.“

„Znají Goldsteina?“

„Ne“

„A Birnbauma?“

„Ne, tak to už znám radši toho Goldsteina.“

Paní Kovatsch, před křtem paní Kohnová, zjistí, že ten milý katolický nápadník její dcery je syn starého Loewyho.

„To je krása! Přesně takového zetě jsem si přála. Milýho křesťana z počestný židovský rodiny.“

Šnorer Gelles přijde k doktorovi. Ten mu předepíše lék a protože je mu chuďase líto, nejen že ho i vyšetří zadarmo, ale ještě mu věnuje 20 korun. Za několik měsíců přijde lékař ke Gellesovi a ptá se, jak mu je.

Gelles odpoví:“ „Už je mi mnohem líp. Byli tak laskaví a dali mi 20 korun, takže jsem si mohl dovolit zajít za dražším, pořádným doktorem.“

Paní Rosenzweigová je velmi úzkostlivá. Každý večer několikrát kontroluje všechna okna a zámky u dveří, dívá se pod všechny postele a krříně, jestli tam není schovaný lupič. Jednou v noci slyší rámus. Vzbudí svého muže, aby se tam šel podívat. Rosenzweig vejde do vedlejšího pokoje a spatří muže, jak se chystá vyskočit z okna se stříbrným nádobím.

„Stát“, volá Rosenzweig, „Neutíkaj ! Moje žena na ně čeká už patnáct let.“

Frankfurtský bankéř se nechá pokřtít a nyní přemýšlí ve své soukromé kanceláři, jak má tuto novinku sdělit svým zaměstnancům.

Náhle dostane nápad, rozrazí dveře do společné kanceláře a zakřičí: „Dobré ráno, vám Židům!“

Takže nejen dobré ráno, ale i další dny všem.