Mám právo jít na dětskou JIP !
Motolská nemocnice se potýká s agresivitou rodičů malých pacientů dětského kardiocentra, situaci občas řeší i Policie ČR
Jak zvykle, každý podobný spor má dvě strany. Na straně jedné lékaři a sestry Jednotky intensivní péče, na jejich umění a odpovědnosti závisí zdraví ale i život malých pacientů. Na straně druhé právo rodičů navštěvovat své děti na této jednotce.
Vždy, když slyším slovo právo, očekávám, že současně zazní i slůvko povinnost. Zdá se však, že v některých případech jde o téměř neslušný výraz, neboť ono právo je dominující, je vyžadováno bez ohledu na další případné důsledky.
Každý, kdo jen trochu přičichl k práci na Jednotce intensivní péče ( a té dětské zvlášť), tak musí s velkým respektem kvitovat, že práce tam je nesmírně náročná, s nutností rychlých rozhodnutí, kde možnost chyby může mít fatální dopad. Představa, že se mezi profesionály motá matka, jejíž dítě na tom není zrovna nejlépe, je černou můrou, protože v danou kritickou chvíli je třeba se oprostit od emocí a postupovat chladně racionálně. Matka (případně otec) může být natolik rušivým elementem, že se nakonec vše může zvrhnout v potyčku při vykázání z prostor a posléze v mediálně vděčné téma, kde na jedné straně bude zoufalá steskem trpící matka či otec a straně druhé vykreslen lékař JIP jako zloduch.
V Motolské nemocnici působí Spolek Juno Moneta. Pokud si najdeme stanovy spolku, tak v článku 5 se praví, že usiluje o zlepšení právního povědomí jak pacientů, tak i poskytovatelů zdravotní péče a snaží se zlepšení zdravotní péče, jež je českým pacientům poskytována. S obecnou proklamací lze jistě souhlasit, avšak záměrné vyvolávání konfliktních situací a tajné nahrávky odpovědí personálu zmíněny nejsou. Rovněž není nikde stanoveno, že na tak choulostivé oddělení, jako je dětská JIP, může rodič kdykoliv vstupovat dle vlastního zvážení a času.
Pakliže je do sporu zatažena i Policie ČR, nelze očekávat idylické vztahy mezi personálem a rodiči. Při vysoké úrovni stresu při práci na JIP lze při uvedených konfliktech celkem logicky očekávat, že někomu z lékařů či sester „bouchnou saze“. Stres vyvolaný hádkou či přivolání policie rodičem zanechá na straně zdravotníků nesmazatelnou stopu.
JIP není zvyklé lůžkové oddělení, kam mohou přicházet členové rodiny celkem bez omezení během celého dne. Na JIP leží děti oslabené operací, sníženou imunitou, moribundní. Právo vidět kdykoli své dítě je v kolizi s povinností personálu provést malého pacienta rizikovým údobím a vrátit jej do normálního života. To, že onu povinnost personálu rodiče a nejspíše i spolek Juno Moneta nechápou, je tristním zjištěním zdravotní gramotnosti obyvatel České republiky.
Jakožto bývalý studovaný a s praxí „všeobecná zdravotní sestra“ a posléze policista a rodič dvou dětí (4 a 1), mám možnost tyto situace zhodnotit ze všech stran. Nevím o co se jednalo v konkrétní kauze a mohu s jistotou říci, že pokud nejsem součástí kauzy a nemám všechny fakta, nemůžu soudit. Jasná je, ale jedna věc – každý extrém je špatný. Dříve byl lékař ten kdo rozhodoval o pacientovi co a jak dál a pacientův názor a rozhodování bylo vedlejší, dnes se začíná ukazovat opačný extrém obecně veřejností zastávaný protože každý zná své práva ale povinnosti ne, nebo spíše nechce.… Číst vice »
Zda se, že pan autor ani komentátoři zrovna nemají malé děti. Ve 45 znovu prožívám otcovství a mohu říci, že ač naprosto chápu lékaře na jip a jejich důležitost, rozhodně bych tam svého 3 letělo mrnouse nikdy nenechal samotného. Za poslední tři roky jsem znovu pochopil, že rodič malého dítěte vždy musí filtrovat názory dětských lékařů svým obyčejným rozumem a neprenechat zodpovědnost za sve dítě jim.
Pane Marku, vždycky máte volbu, jestli si své dítě budete léčit sám, anebo léčbu s důvěrou svěříte lékařům. Pokud se jedná o banality typu nachlazení, průjem, pak diskuse je zbytečná a souhlasím s Vámi. Jsou však děti, kteří kupříkladu ve Vámi zmiňovaných 3 letech prodělali operaci srdce, bez které by nepřežily. JIP je velmi specifické prostředí, kde opravdu není čas a prostor na rodičovské ingerence. Zákon dokonce říká, že zájem dítěte je nad zájem rodičů (platí do 18 let). Nepřál bych Vám, abyste se svým tříletým dítětem musel korigovat Vaši poslední větu. Hezký den.
Zeptala jsem se kolegyně ze sociální oblasti, jestli zná něco horšího než hysterická matka. Řekla: „znám – SDRUŽENÁ hysterická matka“…
Dobrý….
…smutné… ale je to celé dané už delším trendem ve výchově…dětičky jsou nedotknutelné,..jen jim někdo zapomněl sdělit že je třeba mít nějakou úctu k druhým… a řekl bych že stavající generace rodičů..je je první… maximální druhou generací postiženou liberální výchovou…bude hůř…
Je to takové přestřelení na druhou stranu. Když jsem začínal svou praxi v nemocnici, tak prostě byl zákaz vstupu na JIP pro nelékaře a šmytec. Nikdo neprotestoval, bylo by to na nic. Ne, že by to bylo tehdy fajn, návštěva blízkého člověka nemocného ve vážném stavu byla žádoucí, zkusme si to představit sami na sobě. Ale befel byl befel, tak se to často dělalo potajmu. Nyní je kyvadlo na druhé straně, lékař a sestra musí uskočit, když přichází delegace. Nějaká infekce? Špína, tam kde má být sterilní prostor? Blabla, hlavní jsou ona práva.
Pravděpodobně by to šlo řešit konzultací s právním oddělením nemocnice a přidáním adekvátního
textu o režimu na JIP do informovaného souhlasu, který rodiče podepisují.
Máte snad pravdu, nevím, nejsem nemocniční lékař. Zkusím zjistit od kolegů, jestli něco takového existuje, nicméně podobné listiny podepisuje hospitalizovaný, něco podobného pro návštěvy asi není.
Asi v 17ti jsem byl v nemocnici na oddělení ušní nosní krční a když jsem čekal na proplach kanálku ve rtu penicilínem (infekce, otok), tak jsem byl svědkem, jak do čekárny vstoupil „lékař“ v bílé kovářské zástěře (od krve shora dolů) a vyžádal si asi 10 čekajících dětí (6-10let) na trhání mandlí. Předtím byl slyšet řev dětí, které už byly v ordinaci (bylo to slyšet i přes zavřené dveře)… Prostě řezník v bílém a mohl si to dovolit, protože do toho tehdy rodiče nemohli kafrat 🙂 ! Dokážu pochopit, že některé děti jsou měkkoty, co jim nedělá dobře pohled na… Číst vice »
Pane Látale. to bylo jistě socialistické zdravotnictví, že? Pamatuji podobné násilnosti, dnes je vše jistě jiné.
Ano. Bylo to socialistické zdravotnictví (asi r.74). Ten příklad jsem uvedl jako „extrém“. Dost lékařů bylo i tehdy na vysoké úrovni 🙂 (hlavně ti, co to brali jako poslání). Mezi socialistickými lékaři byla i kategorie „soudruh lékař“, kteří dělali kariéru (a většina normálních lékařů z nich měla srandu) – ti doslova „šikanovali“ laickou veřejnost. Z nich arogance a přezíravost doslova kapala … Dnes je to jiné – je to daleko více skryté, ale arogance u některých zůstala. U některých mladých lékařů je cítit přezíravost (chybí pokora) – co mi ti chudáci budou říkat – já jsem musel vystudovat (a proto… Číst vice »
Děkuji, jen mne to zase po čase nadzvedlo. Lidská hloupost je nezničitelná.