Na pohřeb s česnekem v ruce

Všimli jste si už ve svém životě toho, že nakupení různých radostí bývá často doprovázeno i tím, co radost nedělá ani za pověstné zrnko máku?


V pátek jdu na pohřeb.

Umřela mi teta Evženie. Mojí tetou vlastně ani nebyla. Tetou byla mojí mámě a mně nějak automaticky padlo do pusy i myšlení to, že je Evža i tetou mojí. Na pár chvil, když jsme byli všichni tři společně, se tak vlastně stala z mojí mámy moje ségra…

Teta Evža…

Kyprá, vždy naladěná ženská s červenými tvářičkami a slovy, která jí z pusy vylétavala jako kolibříci – drobně, téměř neviditelně a mihotavě blejskavě, stejně jako tyrkysová barva na peříčkách malých ptáčků.

Tetu Evžu si pamatuji hlavně z kuchyně.

Kuchyň byla jejím trůnním sálem i dílnou zároveň.

Její omajdy s domácím knedlíkem! Její sekaná s bramborovou kaší! Její koláče a buchty! Posedět nad těmi dobrotami a pozorovat přitom na tetu Evžu, jak pozorně s plnou pusou sleduje ostatní strávníky u stolu – to byla jedna ze tříd školy života. Taková ta třída v základce, kam mažete moc rádi, protože je v ní mile a kolem stolů a lavic se pohybují ti, kteří vám nenápadně ukazují, co je v životě důležité. Omajda, smích a cinkot příborů o porcelánové talíře.

A když se dojedlo a vše potřebné k hostině se sklidilo na svá místa, vytáhla ze skříňky zabudované ve vokovické vilce pod oknem v kuchyni dřevěná kopyta, hrst černě lesklých hřebíčků, lesklý starorůžový satén a malé kladívko. Dále se ze skříňky na pracovní stůl dostaly i lesklé stuhy a různě dlouhé gumičky.

Teta Evža doma vyráběla botičky pro baletky. Piškoty.

Někdy jsem s ní u stolu sedával a podával jí ty černě lesklé hřebíčky, které si pak dávala mezi rty a když bylo třeba, vytahovala je jeden po druhém z pusy a kladívkem přibíjela satén k dřevěnému kopytu.

Kladívko po přední části piškotů poskakovalo jako kosák jarní louží. Teta Evža si u práce pobrukovala, nebo mluvila s pusou plnou hřebíčků. V ten čas mi to připadalo kouzelné.

„Teď to tady musíme pořádně ztlouct, Marku, aby baletky mohly tancovat en pointe, víš?, na špičkách.“, hrot malého kladívka mlátil do saténu a kopyta pomocí tetiných rukou jako hladový datel do kůry kmene stromu.

„A nebolí je to pořád stát na špičkách?“, zeptal jsem.

„Bolí. Všechno bolí. A někdy bolí i to, co máš rád. Někdy tě rozbolí koleno, jindy jinej člověk. Ale kvůli tomu přece lidi nepřestanou tancovat.“, mrkla na mě Evža, mezi rty přidala další hrstku hřebíčků a kladívko se opět pustilo do svého obvyklého staccata.


Ve vokovické vilce po létech nejdříve oněmělo kladívko.

Satén odlétl někam pryč, lesklé stuhy neodolaly otevřenému oknu do zahrady a vyklouzly ven, kladívko se přestěhovalo bůhví kam a dřevěná kopyta skončila pravděpodobně v některé z divadelních dílen. Nebo, možná…, byla vhozena do kotle v domě a naposledy ve svém životě udělala radost lidem – přinesla teplo.

Pár let po kladívku oněměla i tetina kuchyně.

Pánbu postupně naděloval tetě Evže bezstarostnost. Mýdlo z kuchyně se objevilo na televizi, dřevěné vařečky mezi jejím vyskládaným spodním prádlem a pytlík s moukou se jí chvílemi zdál stejně neprobádaný, jako některá údolí v jižní Patagonii.

A když nastala doba, kdy Pánbu s nadílkou bezstarostnosti u tety Evži skončil, nezbylo, než v žití pokračovat tam, kde mají něhu, kde vědí, kde chápou.

Když jsme se v tom místě potkali naposledy, vůbec nevěděla, kdo jsem. Možná mě nepoznala, protože jsem moc vyrost. Možná si jenom nepamatovala jméno. Možná mě viděla jako ten pytlík s moukou a pak…prosim vás, kdo by si s moukou povídal…

Nepoznala mě.

Ale jak tak seděla shrbena v noční košili na posteli, natáhla ke mně ruce a něžně k nim pozvala obě moje dlaně.

Byl to takovej ten moment, kterej je v danou dobu automatickej, ale čím dál jste časem od něj zjistíte, že šlo o chvilku moc důležitou. Její důležitost je v tom, že přetrvává léta. Má platnost.

Naše dlaně se opět setkaly. Jako když jsem jim tenkrát podával černé lesklé hřebíčky. Stejně, jako mě pohladily po tváři, když jsem u stolu pochválil sekanou s kaší. Dlaně se setkaly.

Můj obličej teta Evža už neměla šanci, a možná ani sílu poznat.

Jen mě tak držela za ruce a dívala se skrz mě do rohu místnosti, ve které jsme seděli.

„Jo jo.“, vzdechla potichu a smířeně a její tvářičky se po všech těch letech ťukání, vaření, zapomínání, a hlavně smíchu pořád tak jemně červenaly.

Nepoznala mě a pak jsem od té postele, která se stala hnízdem bezstarostné tety Evži, odešel.

A před pár dny teta Evža odletěla.

Sestřičky zřejmě zapomněly zavřít večer okno a květnová noc tak krásně voněla…


V pátek jdu na pohřeb.

Pod oknem nám krásně rozkvetly česneky. Lesklé fialové koule elegantně píchnuté na dlouhý zelený pevný stonek.

Na pohřeb tety Evži vyrazím s česnekem v ruce. A na chvilku si tam stoupnu na špičky – en pointe…

 

 

 

 

Loading

Subscribe
Upozornit na
guest

30 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Stanislav Látal
Stanislav Látal
4 let před

Je to pěkné, mít někoho rád a nemuset při tom vyslovit jediné slovo …

David Vlk
4 let před

Starej dobrej Valiček. Ale brečet nebudu 😀

Michaela Klímová
4 let před

Něco vnímáme podobně, tohle úplně stejně: Jana a papírový drak…

Michaela Klímová
4 let před
Pavel Khail
Pavel Khail
4 let před

Je zbytečné opakovat to u vašich příběhů? Není. Píšete úžasně. 🙂

Ladislav Nádvorník
4 let před

…paráda..

Tomáš Flaška
4 let před

To je teda hodně hluboký.

Petr Závladský
4 let před

Dobře, Marku… Moc dobře…

Petr Závladský
4 let před

Zrovna včera by mamince bylo 82 let…

Petr Závladský
4 let před

Nikoliv, Marku. Bylo BY. Už odešla.

Niké Pácová
Niké Pácová
4 let před

Čtu to, po tvářích mi tečou slzy a vzpomínám na svojí babičku a tetu Marii, jak mi takhle podobně odletěly. Posílám srdce.
Ať se ti špičky povedou

Tomáš Vodvářka
Admin
4 let před

Do háje, proč mi to děláš, starýmu cynikovi, že u Tvýho psaní bečím jak stará Dorota?

Ivana Š.
Ivana Š.
4 let před

Je to moc krasny a taky dojemny

Renata Hubená
Renata Hubená
4 let před

Marku, ani slovy neumím vyjádřit vděk za tak překrásnou vzpomínku na maminku. To je ona, laskavá, milá a obětavá. Na její buchty vzpomíná i Ondra a snaží se přimět Elišku, aby takové taky upekla. Zatím stále kvalita pokulhává. Já snad umím jen ty vánočky stejné jako ona, to ostatně každý rok můžeš posoudit.

Dáša Stárková
4 let před

Marku, ách. Nádhera.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial