7. listopad

Zeptal jsem se dnes ráno svých dětí a ženy, jestli vědí, co je za datum. Po chvíli se shodli, že je 7. listopadu. Pak jsem se jich zeptal, jestli vědí, co se v ten den stalo. Nikdo si nevzpomněl. No řekněte, není to krásné?

Jsem si jist, že vyjma třídy, kde učila soudružka Semelová (kterou letošní volby spláchly doufejme do trvalého zapomnění), už si žádné dítě ani náhodou nevzpomene, že tento den se podařilo ruským námořníkům vystřelit z Aurory a bolševici vstoupili do Zimního paláce, chatrně bráněného kadety a ženským oddílem. Tyto události pak – bohužel – odstartovaly celoplanetární průser, který lze přiřadit směle k 1. a 2. světové válce, možná hůře, protože ony války trvaly 4 respektive 6 roků, zatímco důsledky VŘSR trvaly minimálně v zemích „lidově demokratického“ zřízení více jak 70 let.

My starší si ještě vzpomeneme na nosná hesla, že třeba „bez VŘSR by nebylo ČSSR“, nebo že je  „Lenin věčně živý ve svých idejích“ atd. Rovněž na dobrovolně povinnou účast na manifestacích, kde příslušný tajemník zapáleně hovořil o plamenech revoluce, které nám dodnes svítí na cestu. Malé děti pak nadšeně zapalovaly lampióny a v chladu pochodovaly před již řádně ovodkovanou věrchuškou na tribuně.

Jediným viditelným účastníkem popsané události jsou nabalzamované ostatky masového vraha Vladimíra Iljiče Uljanova, spočívající v mauzoleu na Rudém náměstí v Moskvě, kde ještě před časem stávaly mnohahodinové fronty těch, kteří chtěli vidět příslušnou mrtvolu. Snad lpění na tradici za každou cenu, snad i nějaké spojení se „zářnou minulostí“ imperiálního hegemona 20. století, kdy CCCP ovládal půlku Evropy a de facto řadu dalších zemí, brání normálnímu lidskému přístupu – totiž pohřbení zemřelého, ať byl jakýkoli, do země či jeho důstojné zpopelnění.

Kdo by si z nás starších třeba ještě v roce 1985 pomyslel, že po 104 letech od „mýtického“ data si na Lenina už nikdo nevzpomene, že malé děti už nebudou muset na školách tento den kreslit křižníky a rudé hvězdy nad Kremlem, že už nebudou muset napochodovat s rodiči do průvodu s mávátkem či lampiónem jen proto, aby rodiče neměli v práci průser. Že na veřejných budovách nebudou viset rudé vlajky a večer v televizi neshlédneme nějaký majstrštyk pokrokového umělce, který originálně uchopí onu dějinnou událost jako střet intelektuálních a citlivých vůdců revoluce s morálním odpadem bělogvardějců, případně uctívačů prohnilého carského režimu.

Aspoň v tomto se svět vrací do normálu. Se svíčkami chodíme na svátek Všech svatých na hroby našich předků, kdy zapálením se tak nějak propojujeme s jejich světem, do něhož jednou také vstoupíme. Už nemusíme poslouchat stupidní vývody rozličných tajemníků strany případně televizních komentátorů o tom, jak je tento den pro nás všechny významný. Dokonce – a to je novum – už zítra ani jeden z pohrobků naší strany leninského typu nezasedne v Parlamentu České republiky. Zůstane pouze výše zmíněná soudružka Semelová, která – možná – bude lkát nad hrobem Klementa Gottwalda (a to jen proto, že sochy Lenina tak nějak vymizely z našeho geografického prostoru), nejspíše osamocena či jen s pár věrnými soudruhy.

Což je možná událost, kterou bychom si pamatovat měli.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články