Lékař jako sexuální predátor

Pokud by nebyl MUDr. Jan Cimický, známý pražský psychiatr, navržen na státní vyznamenání, mohl si v klidu užívat závěr své bohaté pracovní kariéry a případnou pensi. Padající lavinu však, jak známo, zastavit nelze.

Dle pořadu 168 hodin ze dne 7.11.2021 byla spouštěčem současné aféry výpověď jedné z jeho pacientek, dcery Nadi Urbánkové, která veřejně popsala de facto sexuální útok na svou osobu v lékařově ordinaci. Po její výpovědi se ozvaly další ženy, které měly stejnou zkušenost. Doporučuji pořad shlédnout.

Psychiatr (a částečně i psycholog) je profese, která je stále tak trochu obestřena tajemnem, neboť na rozdíl od ostatních lékařů on léči přímo a jen zraněnou duši. Jde vždy o rozhovor lékaře a nemocného o samotě, přítomnost třetí osoby je nežádoucí (pakliže nejde o dítě). V rámci tohoto rozhovoru se psychiatr ptá mimo jiné i na vysoce intimní věci, jež v praxi ostatních lékařů nejsou podstatné. Aby mohl skutečně pomoci, musí se na tyto věci ptát a pacient musí, pokud chce, aby mu bylo pomoženo, tyto záležitosti skutečně vyjevit bez obalu. V opačném případě – tedy bez těchto dotazů a pravdivé výpovědi nemá rozhovor žádný smysl (týká se to samozřejmě psychiatrů „duchařů“ na rozdíl od svých kolegů „práškařů“, kteří se spoléhají výlučně na účinnost medikamentů).

Je tedy na umění psychiatra, aby témata, o nichž je přesvědčen, že probrána být musí, řešil s taktem, citlivostí a vlastním umem, což se shrnuje do pojmu „ars medica“, tedy umění léčit. Je na psychiatrovi, aby přesně dodržel hranici, kam až lze zajít a kam už ne. Je samozřejmě také i člověk, obdařený lidskými vlastnostmi, tedy i pokušením v příležitosti, která, jak známo, dělá zloděje. Když se k výše uvedenému přidá i pocit nadřazenosti a pocit moci, který je nad psychicky narušeným pacientem velmi snadno dosažitelný, může být zaděláno na značný problém.

Každý lékař, nejen psychiatr, může být osočen z čehokoli, tedy i z velmi citlivé záležitosti, kterou sexuální harašení či případně i útok bezpochyby je. To proto, že je v ordinaci s pacientem sám a nejspíše si nenahrává každou návštěvu na média, aby posléze mohl dokázat, že to vše bylo poněkud jinak, než líčí žalobce. Dokazovat, že se cosi nestalo, je velmi obtížné, jde o tvrzení proti tvrzení, důkazy nejsou. Pro lékaře může být i ojedinělá zkušenost, v níž je neprávem osočen, velmi traumatizující a může změnit jeho kariéru velmi negativním směrem.

U předmětného případu MUDr. Cimického je však závažným faktem to, že jeho bývalý šéf MUDr. Bašný vypověděl, že se o podivných léčebných praktikách svého podřízeného dozvěděl již v minulosti a že to byl důvod jeho odchodu z léčebny v Bohnicích. Rovněž fakt, že po „coming out“ dcery paní Urbánkové se přihlásila řada dalších žen s podobnou zkušeností, svědčí spíše pro to, že praktiky, z nichž je dr. Cimický podezírán, mohou mít pravdivý základ. Nyní je to na vyšetřovateli, který bude muset rozplétat celou psychiatrovu profesní kariéru a skládat mozaiku výpovědí těch žen, které budou ochotny sdělit své zážitky do protokolu (neboť v podobných případech je řada těch, které svůj „příběh“ navždy uzavřou a nehodlají jej nikomu sdělovat či se k němu vracet).

Čas od času se médií dovídáme, že se podobné věci dějí v církvích mezi představitelem a věřícím, ve vztahu mezi učitelem a žákem či třeba ve sportovním oddílu mezi trenérem a jemu svěřeným dospívajícím. Vztah lékař – pacient není v tomto smyslu výjimkou. Není to tedy dáno nějakým specifickým prostředím, situací atd., ale jen a jen opojným pocitem moci, nadřazenosti a pýchy jednoho a závislostí zneužívaného. O těchto případech je třeba mluvit a to i veřejně, neboť jen medializace a hrozba z následků může případného jedince alespoň částečně odradit od jeho nepřípustného chování a současně na druhé straně dodat odvahu těm, kteří se paradoxně za uvedené zážitky stydí a chtějí vše uchovat v tajnosti.

Případ MUDr. Cimického, ať dopadne jakkoliv, může paradoxně přinést společnosti v tomto smyslu profit.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články