Nebraňte ptákům (ani lidem) v rozletu
Nevím, jak vy, ale někdy si připadám, jako ten dravý pták, kterému nejdříve přistřihli křídla a pak mu řekli: „Rozleť se, sokolíku, nad tou krásnou krajinou. Ukaž nám, co umíš.“ A on, ten sokolík, orel, káně nebo také prostě „jen“ člověk s vizemi a myšlenkami, se místo toho, aby se ladně proletěl nad lesem a ukázal, co v něm je, zůstane zabořen zobákem (nebo nosem) v blátě. S patřičně přistiženými křídly či okopanými kotníky.
Tak nějak se musel cítit i kos, kterého jsem před časem zachraňoval na naší zahradě. Jaro bylo v rozpuku, vše kvetlo a vonělo. Já se díval z okna, jak si to po čerstvě posekaném trávníku vykračuje malý kos. No, vykračuje, on se spíše tak nějak kutálel. Moc mu to nešlo. Bystře, moudře až důvtipně jsem pochopil, že vypadl z hnízda a jako ptačí bezdomovec je odkázán k smrti hladem, čemuž jsem se rozhodl zabránit.
Najít kosí hnízdo není jednoduché – většinou si ho ti malí černí ptáčci-zpěváčci staví někde v křoví, aby se k nim nedostala kočka. Ale povedlo se, objevil jsem místo, ze kterého kosí nemluvně vypadlo a opatrně jsem to ptáče vrátil zpátky domů. Po dobře vykonané práci ornitologa-amatéra jsem si dal kafe, ale ani jsem nestačil usrknout a kos byl zase na zemi. „Tož to je totální kosí nemehlo,“ řekl jsem si. „Vypadnout podruhé z hnízda, to už je fakt magor!“ Příroda se asi zbláznila, když už neumí ani ptačí mládě naučit, jak se správně sedí v hnízdě a jak se v klidu a tichosti čeká na žížalu, červíka nebo brouka, kterého rodiče shánějí někde po okolí.
Strčil jsem ho podruhé zpátky do hnízda a doufal jsem, že v pohodě konečně vypiju kávu. Nicméně se v mé hlavě zrodila spásná myšlenka: Vzpomněl jsem si na pana Orla, mediálně to známého šéfa záchranné stanice raněných a opuštěných zvířat a ptáků v Bartošovicích na Novojičínsku. Známe se z mé novinářské práce – když nebylo dost jiných témat, záchranná stanice vždy měla příběh nějakého raněného čápa nebo orla. A pan Orel byl vždy připraven nám nějaký ten příběh o orlovi odvyprávět. Tak mu volám a vyprávím tentokrát pro změnu já jemu příběh malého kosa, a to do posledního detailu. Na druhém konci telefonního spojení bylo chvíli ticho, pan Orel zjevně přemýšlel, jak mi má tu fatální informaci sdělit. Pak se odhodlal k zásadnímu proslovu. Naprosto klidným a vážným hlasem mi oznámil: „On se učí létat, pane Žižko. Nebraňte mu v tom…“
Dozvěděl jsem se, že kos bude asi dva dny chodit po zemi, kde ho budou rodiče krmit a postupně se naučí lítat. Chudák, když si vezmu, jaké to muselo být přemáhání skočit z tepla domova na zem. A najednou byl v nějaké lidské tlapě šoupnut, a to pro jistotu hned dvakrát, zpátky do výšky, která pro něj musela být zdrcující…
No, ale vše nakonec dobře dopadlo, příroda zvládla i můj útok na kosí instinkt. Ten malý černý opeřenec se i přes mou úpornou snahu mu v tom bránit, nakonec lítat naučil a dělal nám radost ještě několik let. Zvláště na jaře byly jeho trylky opravdu neuvěřitelné.
A poučení, které z toho plyne: nebraňte ptákům v rozletu. A to doslova, tedy těm opeřencům s křídly, zobáky a pařáty, stejně jako obrazně, lidem, kteří chtějí něčeho nového, zajímavého a nápaditého dosáhnout. Jak to krásně řekl pan Orel: „nebraňte jim v tom, oni se prostě jen učí létat“.
Ďakujem za príbeh s krásnou pointou, evokuje mi to aj výchovu detí, tiež svojim deťom nemôžme brániť v rozlete. Naše krídla, to je naša vnútorná sloboda.
Kde to mám, Petře, podepsat?
Nádhera. A pokud to skutečně napsal život, je to ještě lepší.👍
Potěšení je na mé straně, stejně jako poděkování, které Vám posílám. Krásný den. PŽ
Petře, krásné ráno přeji a děkuji za milé a moudré pohlazení. Také občas svá křídla musím nechat opětovně narůst, po nežádoucím zastřižení. Ano.. Nebraňme si v rozletu.
Děkuji za milou reakci. Petr
Tak to je moc milé povídání, Petře…. s universální platností. A jsem rád, že existuje moudrý pan Orel, který ví.
Ano, pan Orel je vskutku moudrý muž. Ostatně jinak by nedolétl až do českého Senátu, který já osobně (na rozdíl od mnoha kritiků) považuji za smysluplnou součást zákonodárné moci.:-)
Jemine, Petre – uzil byste si tady u mne na ostrove. Mam na stolku audubon „Birds of Coastal British Columbia“, ze strechy mi visi 4 krmitka pro kolibriky, povidam si s havranem, kdyz se ho vrany snazi vystrnadit, tajne krmim myvaly aby mne nikdo nevidel, zapominam, ze nejsem v ukecanem Cesku, ze mne nikdo ze sousedu neuda, protoze jsou v podstate radi – oni jim ti raccooni aspon nevyhrabavaji cibulky tulipanu. Diky srnkam i ve meste se zde jezdi vsude 30km a nikdo moc nemekta. Desi mne, kdtyz ctu co se deje v Covid-19-Cesku, kdyz vidim blogy a prispevky silene… Číst vice »
Děkuji za reakci. Částečně i proto, co píšete, tedy jako jistou protiváhu všech těch výpadů, kterých jsou sociální sítě plné, jsem tento příspěvek vložil. :-). Krásný den. PŽ.