Vše záleží na úhlu pohledu

Dovolím si na tento milý blog zařadit novinářský žánr zvaný glosa. Nejde o žádnou hlubokou úvahu, nejedná se o analýzu pitvající problém, glosa není ani myšlenkově košatý komentář. Je to prostě taková malá, prostá glosa. Zde je: Prezident Miloš Zeman je pozitivní na covid a úřaduje z akvária. Ministr Adam Vojtěch má „kovid“ a je v karanténě. Hlavní hygienička Pavla Svrčinová je pozitivní a jí podřízené kolegyně ji trasují – to samotné je ve své podstatě vtipné i paradoxní zároveň.
Pro zaryté odpůrce očkování jsou tyto tři případy jasným důkazem, že všechna opatření jsou nicotná, nepromyšlená a v podstatě zbytečná. Kdo by se měl ubránit nákaze lépe, než „hlava státu“ a vrcholní bijci nákazy. Pokud ani oni nedokázali covidu čelit, je jasné, že jsou vedle jak ta jedle. A kromě toho evidentně sami nedodržují platná nařízení. Jinak by „to“ přece nemohli chytnout. Covid prostě stejně dostaneme všichni, tak proč se tomu vlastně bránit? Proč se zbytečně cukat?
Ti, kdo nepatří mezi zásadní odpůrce toho, co stát (a nutno dodat, že nejen tento, tedy Česká republika, ale i mnohé jiné státy) vymýšlí, mají opatření smysl. Upřímně, kdyby prezident ve svém věku a při všech svých chronických chorobách, chytil ještě covid a neměl tři dávky, myslím, že bychom se už v této chvíli bavili o přípravách na státní pohřeb. Prezident sice úřaduje v budce, kde vypadá jako  ale vypadá akvarijní rybka, v podstatě tam ale působí úplně stejně, jak před tím, než se nakazil. Tím neříkám, že vypadá nějak zvláště dobře, ale covid na jeho lehce nepřítomném pohledu se rozhodně nepodílel.
Ministr Vojtěch je mladý, skoro ještě jinoch, takže by covid zvládl asi, možná, pravděpodobně, dobře. Tečka-netečka. Ale asi by pár dní v posteli strávil. Pavla Svrčinová, při vší úctě k dámě, by asi mohla mít průběh, kdy by se mohlo čekat cokoliv. Zatím však nevypadá na to, že by se chystala na pobyt na jednotce intenzivní péče. Budiž tomu tak i nadále.
Takže jako v případě mnoha jiných lidských činností i zde je vše o úhlu pohledu. Kdo nechce vidět smysl obrany proti covidu, na případu těch tří to perfektně zdokumentuje. Kdo má pocit, že aspoň nějaké nástroje „boje“ s covidem má smysl, právě tady vidí jasné argumenty.
Je to jako s tou sklenicí s vodou. Někdo ji vidí poloprázdnou, někdo jiný poloplnou. Bohužel, v češtině výraz poloplný působí divně, jako kdyby byl naroubován z angličtiny. My prostě žijeme v prostředí, které na něco, co je skoro plné, skoro dobré, v podstatě výborné, není připravené, neumí s těmito pojmy pracovat. Myslím, že se s tím pohledem na svět pereme už nejméně třicet let. Snažíme se. Aspoň někteří. Chceme vidět sklenici poloplnou, i když nám to tak úplně nejde. Co je ale pár desítek let proti mnoha staletím, které máme v genech. Proti staletím, kdy jsme žili v přesvědčení (a přesvědčování), že sklenice může být jen poloprázdná.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články