Ubohý Lubomír Štrougal
Ústavní soud zrušil rozhodnutí o zastavení trestního stíhání Městským státním zastupitelstvím v Praze. Rozhodl se na základě kritiky znaleckých posudků, v nichž bylo uvedeno, že Lubomír Štrougal a Vratislav Vajnar „nejsou schopni vnímat smysl soudního řízení.“
Těmto dvěma dosud žijícím jedincům (k nimž lze přiřadit i Milouše Jakeše, který již zemřel), je kladeno za vinu, že v době jejich vlády byli ze svých funkcí odpovědni za smrt mnoha lidí, kteří se pokusili o překročení tzv. „železné opony“, jež oddělovala tábor socialismu od svobodného světa. Tomu, že ženijní zátarasy sloužily k obraně proti průniku nepřátelských agentů ze Západu, spolehlivě nevěřil ani ten nezapálenější komunista. Šlo de facto o elektrický ohradník, zdvojený či ztrojený, který byl jednu dobu nabit vysokým napětím, spolehlivě usmrcujcím všechny, co se jen přiblížili, později upraven tak, že mezi dráty byli vypouštěni psi, naučení kořist – myšleno lidskou bytost – na místě roztrhat. Současně tam stály mnohdy na dohled od sebe i strážní věže, odkud měli tzv. „pohraničníci“ výborný výhled na dění okolo zmíněných drátů. Ani po úspěšném překonání těchto překážek neměl uprchlík vyhráno, protože ke skutečným hranicím to bylo ještě nějaký kilometr. Byly případy, že jedinec byl i po překonání skutečné státní hranice zastřelen (tedy již na území jiného státu, což je již mezistání incident).
Pro bližší data odkazuji čtenáře na knihy pana Luďka Navary „Příběhy železné opony“, kde popisuje úspěšné, ale bohužel i tragické události při překonávání hranice „míru a socialismu“ do kapitalistického pekla od roku 1948 až do sametové revoluce v roce 1989.
Na případu Lubomíra Štrougala lze dokumentovat paradoxy současných dějin. On i jeho souputník Vratislav Vajnar jsou souzeni nikoli za smrt československých, ale německých občanů z tehdejší NDR v počtu šesti zadokumentovaných případů. Soudního procesu za vraždy občanů ČSSR se nejspíše už nikdy nedočkáme. V době, kdy byli tito soudruzi u moci, bylo zavražděno na hranicích dle nejnižších odhadů 70 osob. Vše se dělo na rozkazy z nejvyšších míst a z těchto důvodů padá celá vina na ně a nikoli na mladíčky, kterým byl po dobu služby na hranicích vymýván mozek zkazkami o zlých narušitelích a současně jim hrozily drakonické tresty, pokud by jim někdo unikl. Provinění Štrougala a Vajnara je stejné, jako bylo prokázáno Adolfu Eichmannovi v době hrůz holocaustu, který sice sám prokazatelně nikdy nezabil ani jednoho člověka, ale organizoval logistiku transportů Židů do vyhlazovacích táborů, o jejichž účelu samozřejmě věděl. Podotýkám, že zabití bezbranného člověka je zločin a je lhostejné, jde-li o jednoho či milión.
Dalším paradoxem je výběr znalců, kteří určili, že oba dva souzení „nejsou schopni chápat smysl soudního jednání“. Dle všeho Ústavní soud zjistil, že vybraní znalci byli úzce spjati s režimem, který Štrougal a Vajnar symbolizovali. Přirovnání obhájce zavražděných, že je to totéž, jako kdyby znalecké lékařské posudky esesáků v Osvětimi vydával Josef Mengele, je trefné. Můj dědeček František Kaštovský, hostinský z Ostravy Vítkovic, by to vyjádřil ještě lapidárněji. V těchto případech říkával, že „kurva kurvě řiť něurvě“. Bylo by zajímavé zjistit, který státní zastupce vybral právě tyto znalce (předpokládám, že v Praze je dostatek znalců v oboru psychiatrie, u nichž je jisté, že nemají s minulým režimem nic společného) a současně zijstit, jestli „soudružský“ posudek bude aspoň trochu v korelaci s dalším, který bude vypracován znalcem, který se komunismem nenakazil.
Posledním paradoxem je čas, který uplynul od zločinu, jehož se jmenovaná trojice ( a jistě i mnoho dalších ) dopustila. Události staré 40 – 50 let již společnost málo zajímají, obvinění jsou fysicky zchátralí, jistě mají somatické potíže a mohou visuálně vyvolávat soucit okolí a pohoršení nezúčastněných, že takto humanistická společnost se starými lidmi přeci nemůže zacházet.
Přesto tvrdím, že soudní řízení je nutné a potřebné. Ne pro Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara, ale pro ty, kteří by je chtěli nějakým způsobem následovat. Pro ty, kteří budou svobodu člověka považovat za cosi, s čím je možné manipulovat, co je možné omezovat a v krajním případě i trestat smrtí jen proto, že daný jedinec chce své nezadatelné lidské právo hájit.
Aby už nikdy „nevstali noví bojovníci“.
Mne Váš blog evokuje všetko, čo sa deje u nás na sk. Asi to je čas zhadzovania masiek, ale neviem, či sa nenasadzujú zase nové… Slávny slovenský už nežijúci herec, Jozef Króner, neopakovateľne stvárnil postavu zbojníka vo filme Pacho-hybský zbojník. Tam odznelo: „Kde sú páni aj zbojníci musia byť.“ Ale samozrejme to dávam ako parafrázu, lebo toto bol pán zbojník, čo chudobným dával a bohatým bral…
V té době jsem ještě nebyla na světě, proto oceňuji jakékoliv zprávy objasnujici hrůzné období, kterým naše země procházela. Děkuji za důležitý dílek do mé osobní skládačky historie. Rozhodně souhlasím s vynesením rozsudku.
Paní (slečně) Brigitě bych si, jako člověk, který, už jako dospělý muž, prožil ono „hrůzné období“ našich dějin, dovolil doplnit několika stručnými poznámkami, o nichž se domnívám, že by mohly doplnit její „skládačku historie“. O poměrech na pozemní hranici té doby nevím nic, ke konkrétním případům, kdy na hranici umírali lidé, se vyjádřit nemohu. Ale jako vojenský letec, který od roku 1949 do roku 1964 sloužil v ČSLA, něco vím též o obraně vzdušných hranic našeho státu. Při posuzování jakéhokoliv případu nelze, jak jsem přesvědčen, nebrat v úvahu, že se vše odehrávalo v podmínkách, kdy i naše země byla účastna na „studené válce“.… Číst vice »
Jmenuji se Vodvářka, to jen na okraj. Dovolím si Vám odpovědět za paní Brigitu, která to nezažila. Je zásadní rozdíl, jestli voják bojuje proti nepříteli, který napadne jeho zem anebo proti vlastním občanům. Nijak nerozporuji, že státní hranice má být hlídána v době, kdy je na druhé straně stát, který hrozí útokem. Pakliže mne neklame paměť, tak NATO bylo i v předmětných letech svazkem obranným, zatímco Brežněvova doktrína byla opačného rázu. (já jako student voják jsem poslouchal, jak budeme postupovat na Rýn, bylo toho více). Pakliže ovšem představitel státu nařídí, aby byli stříleni VLASTNÍ občané, kteří nijak neohrožují zemi a… Číst vice »
Vojenští letci ve Vámi zmiňovaném období byli velmi prověření, prokádrovaní příslušníci strany, která za to všechno mohla. A pokud jste dokonce velel letce, tak jste musel být navíc ještě velmi aktivním funkcionářem.
Pak samozřejmě chápu, že téma, pro Vás jistě velmi horké a nepříjemné, obcházíte slovy: „Nechci rozebírat okolnosti, za kterých byla tato válka rozpoutána, a kdo ji vyvolal.“
K předchozím jen stručně zmíním, že shledávám značný rozdíl mezi smyslem plotu, který chrání mne a mou zahradu, a plotu kolem nacistického či bolševického koncentráku.
A ten plot na západních hranicích byl případem druhým, který dělal koncentrák z celého Československa, a z nás jeho obyvatel mukly.
Panu emeritnímu veliteli letky zřetelně tento rozdíl uniká. Jak píše Tomáš výše, v pozici velitele letky musel být hodně prověřen a jak se zdá, ani věk a čas nic neubral na způsobu jeho myšlení. Jungiánský arechytp moudrého starce úpí a naříká……
Obviněn možete být pouze z toho, že jste v tehdejších dobách nepřemýšlel vlastním mozkem a že jste v posledních 30letech zřejmě nečetl. Například onoho pana novináře Navaru, který byl za svoji publicistiku několikrát vyznamenán. Velice doporučuji.
Díky, v závěru jsi vyjádřil přesně, jak to vnímám i já. Ať už oba vnímat jednání a rozsudek schopni jsou či nikoli, pokud soud najde míru viny (jak bych očekával), podle mne by bylo správné vynést rozsudek. A to aniž by nutně musel být vykonatelný. I jen proto, aby bylo zjevné, že se dopustili svinstev, a tím odpornějších, že svinstev vydávaných za správná opatření a potřebná omezení svobody v údajném kolektivním „zájmu společnosti“.
Howgh.
Pane autore máte naprosto pravdu. Je dobře že jste to popsal, i když je člověku k zvacení. Co jsou to za stvůry – užívám přítomný čas, nemyslím si, že takové(ne) lidské bytost žily jen b minulosti.