Příběh o svlečené duši

Zprvu to vypadalo, jako úplně obyčejný den. Seděla jsem v autobuse, promrzlá, ještě spící, poslouchající lahodnou klavírní hudbu, která mi alespoň částečně nahrazovala něžné objetí pomalého rána plného vůně kávy, teplé peřiny a medu, který sladí na jazyce.

Už pár dní venku pěkně fučelo a šedá oblaka velmi sporadicky dovolila slunci nahlédnout, jak se mi žije. Vítr za oknem se zvedal, listí poletovalo po cestě, jako tisíce mých myšlenek, které nedokážu zaznamenat, říct, natož pak žít v mé nynější realitě. Chvilkami jsem zavírala oči v naději, že po jejich otevření uvidím nějaký další zázrak, který mě přesvědčí o smyslu mého bytí zde…. Právě v té chvíli, když jsem je otevřela, klavír ve sluchátkách nabíral na intenzitě a rychlosti, právě v tom momentu jsme vjížděli do zatáčky a já uviděla plot, na kterém byly nějaké reklamní slogany.

Vítr je trochu potrhal a uvolnil. Pod jedním z nápisů, které jsem si v té rychlosti nestihla přečíst, ležely kalhoty a červený svetr. Dva kusy oblečení rozložené na promrzlé trávě, vypadajíc, jakoby z nich právě někdo vyklouzl a zapomněl si je znovu obléknout.

Třeba to byl jen obal. Lidský obal jedné unavené, utrápené smutné duše, která na chvíli potřebovala vyskočit z těla. Jen tak si odpočinout od všech těch pozemských starostí a smutků. Duše, která se možná dostala mezi ty „nesprávné“ lidi, aby se naučila něco nového, ale už toho na ni bylo moc.

Třeba je ten plot u bývalé aleje, kam jsem jako dítě chodívala, předělem do jiného světa.

Kdyby to bylo tak jednoduché. Jen tak si na chvíli odskočit a nabrat sil a rozdýchat, co v těle nedokážeš. Jak aktuální pro mě. Tolik situací mě dusí a tíží, až se mé srdce svírá a plíce zmenšují svůj obsah.

Slyšíce nádherné tóny klavírní skladby, znějící mi ve sluchátkách, přemýšlím nad tím, kde nechala ztracená duše kabát, boty, či jiné zimní doplňky, když je venku mráz. Nedávno bylo venku trochu bílo.

Třeba se ten člověk chtěl na chvíli schovat pod sněhem a tak moc hřál, až se v tom sněhu rozpustil hluboko do hlíny a zůstalo po něm jen oblečení, které nikoho nezajímá a většina lidí si ho ani nepovšimne. Tak moc by mě zajímal příběh člověka, který šaty ze sebe strhal a pohodil v trávě. Třeba byl jen opilý a chtěl se proběhnout po sněhu nahý. Ráno si ani nevzpomněl na pár starých svršků, které u plotu odhodil.

Možná je to smluvené místo pro předávání oblečení lidem, kteří potřebují něco na sebe a osud jim nepřál. Všechno si vzali a dva kusy vypadly z tašky, když kráčeli směrem zpět do svého života.

Klavír utichá, slunce vylézá za mraky a po očku sleduje mé myšlenky, které stále utíkají k tak obyčejné věci, jako je pohozené oblečení v trávě. Kus od domů, od cesty, od zastávky, od lidí….Právě….

Zítra pojedu tou samou cestou a budu pozorovat sebe, co dalšího mi moje mysl nabídne, jaké příběhy vymyslí a jaká zastavení, či podobenství s mým vlastním životem mi podsune.

Copak to opravdu nikoho nezajímá? Kým byl ten, kdo odložil své svršky do zmrzlé trávy?

Kam zmizel? Je tady ještě? Proč to udělal?

Každý den jezdíme těmi stejnými trasami, díváme se z okna a stejně nic nevidíme.

Zdravíme se s lidmi a tak málo často v srdci ucítíme. Odhozenými svršky to začíná.

To absolutní obnažování se až na dřeň, na krev, na vlastní kosti, či až na srdce. Tak potřebné, vzácné, nedostatkové….Nelze popsat slovy, jak strádá uvnitř člověk, nabízející své srdce v dlaních k nahlédnutí a často objeví jen prázdné šaty bez lidí, ztracené ve zmrzlé trávě.

Hudba v mých sluchátkách utichá, slunce provází mé kroky, srdce schovávám do kapsy, aby neomrzlo a vím, že s jarem se vše promění. Duše se vrátí do šatů a úsměvy zase začnou hřát.

Art: Tonja Sell