O ženském opylování

I když má název dnešního blogu jistý nádech erotického pelu, upozorňuji čtenáře dychtícího po tomto druhu čtiva, že bude následnými řádky zklamán.

I přes relativně pokročilý věk jsem stále přesvědčen, že dárky nosí Ježíšek. Přesto každoročně v adventním čase pociťuji nutnost mu v jeho činnosti pomáhat, což mimo jiné obnáší zúčastnit se výjezdů do zdivočelých krajin obchodních center.

Jelikož jsem životním souputníkem tří dospělých žen /z  nichž dvě jsou dcery, klid/, dávno jsem pochopil, že Ježíškovi nijak neprospěji tím, že jim pod stromečkem spolu nadělíme zajímavou vědeckou publikaci, společenskou hru s nutností znát alespoň nějaká encyklopedická fakta, případně celoroční vstupenku do ZOO. Teprve prapodivně zabarvený hadřík v podobě svetru, halenky se správnou visačkou se jménem, které prostě normální chlap není schopen vyslovit, způsobí patřičné rozzáření u rozbalování dárků. Trefit se do střihu, zabarvení či velikosti je na úrovni terna v Lotynce.

Proto každý rok vyhlašuji jednu sobotu jako obětní /tedy z mé strany/ a správně pojištěn vyjíždím do předem zvoleného nákupního megagigaterracentra, kde promarním několik hodin svého života. Letos jsem celou cestu pojal poněkud vědecky a přináším následující fakta.

Mé tři ženy se podobají malému včelímu roji. Zprvu se tak nějak drží spolu a vnikají do vykotlaných dutin butiků podél nákupního nástupiště, aby v každém promarnily několik zbytečných minut popolétáváním od jednoho věšáčku k druhému a stereotypními pohyby se přivolávaly k pomyslné blizně nějaké tkaniny, kterou zhodnotí znaleckým okem a posléze opět odletí jinam. Tato společná činnost jim vydrží zhruba 20-30 minut. Posléze dochází k jevu, které pracovně nazývám rozvolnění roje. Každá včela si začne vybírat své vlastní dutiny, kde ovšem – pro mne nepochopitelně – tráví daleko více času, než když byly souputnicemi.

V onom okamžiku došlo z mé strany k přerušení pozorovacího experimentu. Jako trubec /tedy pro činnost opylování zcela nepotřebný jedinec/, jsem se uchýlil do jediné z kaváren, v níž jsou schopni vytvořit poživatelný černý tér v podobě husté kávy. Dokonce jsem se začetl do volně ložené knížky, takže na nějakou dobu pro mne čas ztratil reálnou hodnotu. Když jsem s úlekem zjistil po dočtení oné zhruba 100 stránkové publikace, že uplynuly necelé dvě hodiny, začal jsem zoufale hledat své včelky s dojetím, že jsem již nepochybně dlouho hledán a postrádán. Zásadní omyl.

Po chvíli jsem zahlédl jednu ze svých dcer, kterak stále opyluje šatníky naprosto stejné veteše jako na začátku naší mise. Jediný rozdíl byl v tom, že pohyb křídel byl o cosi pomalejší, ale důkladnější, blizny byly zkoumány daleko podrobněji s pečlivostí hodinářského mistra. U druhé dcery to bylo – překvapivě – naprosto stejné. Když jsem spatřil po zhruba patnáctiminutovém hledání i svou zákonnou choť konající totožné pohyby jako dcery, vyjádřil jsem své pochybnosti, zda-li se nám podaří vzhledem k časové ztrátě dosáhnout v rozumném čase našeho domova. Podotkl jsem, že v uplynuvších třech a půl hodinách musel být terén dokonale prozkoumán a že tedy nic nebrání tomu, abychom utrhli tak říkajíc vybrané květy a vrátili se do úlu.

Existuje mimosmyslové vnímání. Pohledem – nikoli slůvkem – mi bylo sděleno cosi o mé inteligenci, o neschopnosti pojmout celý proces opylení v jeho celku a byl jsem – rovněž beze slov – poslán .. no víte kam. Jako řidič dodržující abstinenci za volantem jsem nemohl své pocity vyřešit společně s kamarádem Jackem Danielsem a proto jsem se opět uchýlil do svého asylu, kde kavárník, spatřiv můj výraz, donesl nové kafe ihned a bez ptaní.

Proces opylení skončil zhruba po 5 hodinách. Byl jsem nalezen svým včelstvem, které nejevilo – na rozdíl ode mne – absolutně žádné známky únavy. Roj – již naštěstí zcela kompletní – si objednal své latté se zákusky a jal se hodnotit kvalitu nalezených blizen. Ačkoli vládnu češtinou lehce nadprůměrně, byl jazyk včel pro mne zcela nesrozumitelný, takže jsem záhy zanechal snahy pochopit, o čem onen roj vlastně hučí.

V závěru mého experimentu jsem však zjistil jeden podstatný rozdíl od hmyzí populace. Trubec včela je po splnění jistého úkolu již vyhnán a slouží jako obránce a kanonenfutr při nájezdu jiného roje. Otec a manžel trubec je však po dopití latté hýčkán a mazlen. Důvodem je již přímočaré vystopování včelích cest do vybraných dutin, kde mě chápavá prodavačka s úsměvem zbaví části oběživa. Při cestě domů v samohybu včely náhle usínají, hovor vázne a pouze trubec musí proháčkovat svůj samohyb mezi dalšími trubci, s nimiž sdílel trpký předvánoční úděl.

Veselé vánoce.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články